literární západ

Čtěme a slyšme: „Spáchal jsem veliký hřích. Dotkl jsem se v poslední své Kronice několika řádkami Plzně a neměli prý jsme pro ni leč slova nejhlubší pohrdy. – Čtenáři snad upamatují se na konec minulé naší Kroniky. Hovoříce o pražských poměrech, učinili jsme oprávněnou výtku známému plzeňskému radikálovi a hned na to končili jsme vzdechem: Naříkáme-li na Prahu, což teprve museli bychom nad Plzní naříkati. Tento vzdech zavdal Plzeňským listům podnět k dlouhé obraně /s názvem, pozn. dr. No/ Proti útoku na českou Plzeň.“

Jako kdyby to bylo dnes! Pochopitelně bychom místo Kronika měli nabídnout název jedné autorské rubriky z Literárního Západu, místo Plzeňských listů by bylo možné jmenovat nějakou jinou publikační instituci, v žádném případě nikoli radikální. Leč nastojte a namoutě, není to ani náhodou text dnešního či nynějšího data, popravdě řečeno vznikl poněkud dříve, ba dokonce mnohem, mnohem dříve! Objevil se (podepsaný šifrou I.) v rubrice s nanejvýš příznačným názvem Z naší doby (konkrétně v pododdílu této rubriky Kronika), která vycházela ve svého času všeobecně respektovaném a tudíž i renomovaném listu Rozhledy (sociální, politické a literární), a to v jejich třetím ročníku. V periodiku, do nějž přispívaly významné osobnosti tehdejšího času.

Ti, co se v současnosti nadmíru usilovně, ne-li spíše nápadně upoceně snaží vyšťourat všechno možné a opravdu víc než kdeco, co by nějak, rozuměj jakkoli, na jakýkoli pád posloužilo coby insinuace proti pisateli Zápisníku dr. No, samozřejmě dobře vědí, že tohle všechno se seběhlo v roce… no, v roce 1894. Čili to, co námi bylo na začátku citováno, bylo napsáno a uveřejněno již více než před sto dvaceti lety, jenže málo platné, nikterak zvlášť se daná západočeská pseudopublicistická konstelace od té doby nezměnila. Přinejmenším v Plzni a zvláště za časů Ehm Ká nikoli. Člověk někde mimochodem poznamená nebo vysloví důmnění, že v západočeské metropoli nejsou vyloučeny drobné dešťové přeháňky, a hned se ze všech stran a koutů vyrojí potrefené husy a nechávají se slyšet po kejhavém husím způsobu, že i toto je útok na českou Plzeň. No arciže.

Namátkou se našinec zahledí do starší redakční korespondence a co v ní nestojí psáno! Že prý si počínáme (rozuměj při práci literárních redaktorů) jako „klasičtí socialističtí realisté“, když dokonce i v literárním světě západočeského regionu kategoricky odsuzujeme „kolaboraci s nízkostí“. Dále tu padá mravoučná ťafka, že nemá smysl se zlobit na lidi, kteří si dokázali obstarat „nepřiměřené množství provozních prostředků“, když sami je za nic na světě získat nedovedeme (holt opravdu jako klasičtí socialističtí realisté?) – a co se prý dá vyčítat jedné prostořeké nebo veskrze hubaté slečně, když ta přece nikdy, ne-li nikdá, ani jedinkrát na Plzeňský literární život nezaútočila? Hezky se to čte, hezky se to píše, jenže to je samá lež jako věž, ne-li lži jako věže. Zaútočila nebo nezaútočila, když veřejně prohlašovala, že by už v redakci Plže měli honem honem všichni vymřít? A pročpak? No aby… přece aby potom ona sama v čele svých poskoků čiperně a čile naskočila na jejich místo – a nevěděla si pak ani zbla rady. Tak už to chodí a nic jí proto nevyčítejme. Hlavně že se našel její zastánce, byť s očima zavřenýma a s ušima ucpanýma, navíc přímo strašpytelně se děsící jakéhokoli pomyslného i nepomyslného novodobého „útoku na českou Plzeň“.

Spějme však dále. Loňský rok v kulturní Plzni probíhal ve znamení titulu Ehm Ká a k tomu se raději vskutku zevrubněji vyjadřovat nebudeme a nemáme v úmyslu komentovat nejrůznější s tím spojené akce či pořady. Konstatujme jen to naprosto nejpodstatnější, že v Plzni takřečený Ehm Ká byl, a ne že ne byl, ale že i takové či onaké literární pořady a akce se v ní odehrávaly. Nuže, víme, že v literárním obtýdeníku Tvar se poměrně obsáhle referuje o „literárním životě“ netoliko v Praze, ale též v dalších městech nebo regionech. Tudíž se podívejme, o kterých lokalitách se v tomto periodiku psalo a které regionální události byly na jeho stránkách na nějaký způsob prezentovány. Pomiňme ale Prahu a Brno a připomeňme některá další místa, kde se literárně „žilo“.

Nuže: České Budějovice, Brandýs nad Labem, Příchovice, Tábor, Děčín, Opava, Ostrava, Hradec Králové, Třebechovice, Valašské Meziříčí, Olomouc, Mokropsy, Nymburk, Litoměřice, Chomutov, Zlín, Lnáře… Nedávno kupříkladu i Pardubice. Některá místa literárního dění jsou zastoupena i víckrát. Leč co Plzeň? Že by nic? Že by skutečně zhola nic o ní, přitom v roce Ehm Ká? Je to vůbec možné? Naštěstí nikoli, byť jde pouze o výjimku, která potvrzuje pravidlo: loni v únoru se v Tvaru objevil „plzeňský“ referát pod názvem Literární otevírání, napsaný zřejmě na konci loňského ledna. Nezapomeňme, že „plzeňská“ byla rovněž únorová reportáž Iva Fencla Knihami proložená Plzeň, uveřejněná v jiné časopisecké rubrice, totiž: Reportáže. Potom už skutečně nic (kdyby nám něco uteklo, byla by to opět výjimka potvrzující truchlivé pravidlo o plzeňském mlčení o západočeské metropoli), poté z hlediska Plzně nastává hluboké ticho, co nic se ozývá. Ehm Ká Neehm Neká.

Nekamenujme však proroky, kamenujme vyčítavými pohledy všelijaké západočeské pučmidráty. Svého času o plzeňském literárním dění do Tvaru příležitostně psával Martin Šíp a hájil takříkajíc čest plzeňského a kolemplzeňského literárního praporu. Leč došlo k vývoji, povězme si bez obalu, že dr. Šíp byl z Plzně různými stalinistickými neumětely hanebně či závistivě vypuzen (žel nebyl první a zřejmě nebude ani poslední) a za nynějšího stavu není příliš v jeho silách, aby o plzeňském literárním dění referoval dál či pravidelně. Nikdo jiný se evidentně nenašel a dá se předpokládat, že nikdo jiný se evidentně ani nehledal. Pochopitelně by taková referující osoba musela žít v Plzni nebo v blízkém okolí, leč nikdo takový nejspíše nebyl osloven a pravděpodobně ani nenastala vůle někoho oslovovat. Informovat kulturní veřejnost o tom, co se v Plzni koná, děje a odehrává “literárního“, zřejmě žádnou adekvátní kulturní instituci v Plzni nezajímá. Když už si něco mezi čtyřmi řekami města upytlíkujeme, tak si to mezi nimi v tichosti upytlíkujeme a nikdo jiný o tom nemusí vědět. Co kdyby to vzbudilo nelibost, co kdyby natotata někde následoval buď v roce Ehm Ká, anebo v roce následujícím čili letošním nějaký objektivní nebo třeba i subjektivní „útok na českou Plzeň“!

Přitom každý, kdo se trochu zajímá o literární život v Plzni, ví, že toto město v daném ohledu tak úplně neleží ladem: každou chvíli se v něm něco pořádá nebo podniká a kolikrát stojí za to o tom poreferovat ve vstřícném a nezaujatém celorepublikovém literárním týdeníku. Bohužel o to v Plzni není zájem. Bdělost, toť vše, bylo krédo Gustava Meyrinka; krédo soudobé literárněkulturní Plzně z valné většiny zní: Opatrnost, toť vše. I když něco děláme, nikdo nemusí vědět, že něco děláme, co kdyby nám to nedejbože někdo zkritizoval! Proto dělejme, že neexistuje Literární Západ. Proto se tvařme, že v Plzni nevychází Plž a nečtěme ho (a publikujme tam málem na zapřenou).

Proč na to všechno upozorňujeme? Protože v minulých dnech se v Tvaru po delší době konečně objevilo něco z plzeňského literárního života. Jenomže nešlo o nic veselého: Alena Zemančíková otiskla referát o březnové knižní vernisáži nové sbírky Romana Knížete, ten ale vzápětí vyústil ve vzpomínkový nekrolog: jak víme, Kníže vydechl naposledy čtyřiadvacet dní nato. Autorka se však do značné míry vrací do Plzně v sedmdesátých a osmdesátých letech, promlouvá jako pamětnice a také píše o pamětnících. Díkybohu za tento článek, ačkoli mohlo by se psát o Plzni jinak než prostřednictvím nekrologů. To by se však toho někdo musel ujmout! Šípa z univerzity řevniví Plzeňané vyštípali, Zemančíková už dávno působí v Praze. Nezbývá než věřit, že zázraky se dějí.