opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-2
hodiny
-1
-8
minuty
-5
-3
sekundy
-2
-8

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



V minulém pozastavení jsme v naší rubrice složili hold píšícímu výtvarníkovi a kumštýřskému literátovi, bohužel již nebožtíkovi Karlu Trinkewitzovi, jenž poslední léta svého života dlel v západočeském Rabí – a v těchto exkursech do světa výtvarného umění můžeme s gustem pokračovat, abychom se posléze opět vrátili do čiročirých hájemství literárních. Záminka budiž jednoduchá: půjde o umělce, který v březnu tohoto roku oslavil v plné tvůrčí síle úctyhodné životní výročí (věk prozrazovat nebudeme, stačí připomenout, že se jubilant narodil v roce 1946, elitní počtáři si s tím nějak poradí) a který – především proto o něm v nynějším Zápisníku dr. No píšeme – pochází z Plzně, narodil se v ní, vyrostl v rodině uměleckého košíkáře, strávil tady dětská i jinošská léta, takříkajíc začal tvůrčí rozum brát, aby pak rokem 1969 počínaje odtud odešel a po dvou desetiletích strávených v Praze zapustil kořeny v jiném regionu, konkrétně v staroslavném Písku.

Do svého rodiště se však letošní oslavenec nepochybně rád vracívá: V roce 1992 vystavoval obrazy, keramiku a sklo v Galerii Azyl, tři roky nato obrazy, gobelíny a keramiku v Galerii AGB (a o rok později znovu, tentokrát také plastiky), pak následovala dosti dlouhá pauza a teprve v roce 2008 představil v Galerii u Svaté Anny své nové kresby, obrazy a grafiku. Podobnou kolekci jsme mohli v Plzni shlédnout ještě v roce 2012 v Galerii Jiřího Trnky. A nejen to: čtyři jeho plastiky by měli zájemci od poloviny devadesátých let minulého století moci vidět v plzeňské Agrobance (dr. No se kajícně přiznává, že netuší, kde ta budova v západočeské metropoli se nalézá, rád se však nechá poučit). Kromě Plzně (a samozřejmě Písku, v němž jubilant již více než čtvrt století žije a tvoří) měl v posledních letech samostatné výstavy kupříkladu v Týnu nad Vltavou, Vodňanech, Strakonicích, Příbrami, Lnářích nebo též v Bavorově (podotkněme, že právě odtud čili z jihočeského Bavorova pochází zakladatel české kritiky literární Josef Krasoslav Chmelenský) – a loni na podzim též na zámku v západočeských Blovicích.

Kdo ještě netuší, o koho běží a kráčí, rádi mu to v dané chvíli vypovíme: o malíře, sochaře a výtvarného architekta Dalibora Říhánka, o němž bylo v kunsthistorickém pojednání nedávno právem řečeno, že „patří k výrazným uměleckým osobnostem české výtvarné kultury od počátku 70. let 20. století po současnost“ a že „jeho tvorba zahrnuje širokou škálu projevu od malby, kresby, grafiky, plastiky až ke keramice, tapiserii či sklu“. To je sice hodno obdivu, zřejmě však v očích každého výtvarného kritika to znamená i pořádnou svízel: zmíněná „široká škála projevu“ totiž způsobuje, že kdysi plzeňský a pražský, nyní písecký umělec je z odborného, zvláště žánrového hlediska tvůrčí personou téměř neuchopitelnou. Není divu, že nedávná monografie z pera Jaromíra Procházky celou řadu oblastí autorovy práce záměrně opomíjí a právě kvůli řečené „široké škále“ se zevrubněji nevěnuje dokonce ani kresbě nebo grafice, natož monumentálním realizacím v architektuře. Vystavuje však tvůrci cosi jako komplexní vysvědčení, podle něhož je Dalibor Říhánek figuralista.

S tím se dá do určité míry dozajista souhlasit, zároveň ovšem můžeme bez váhání upozornit z jiného pohledu i na jiné, rozhodně značně výrazné a svébytné dimenze umělcova tvůrčího projevu, které by se pod všeobjímajícím hábitem figuralistickým vyjímaly velice cizorodě. Sečteno a zváženo a poté řečeno spíše návštěvnicky než kunsthistoricky: v mnoha svých výtvorech figuralista Říhánek není ani za mák figuralista, pročež v jiných svých tvůrčích kreacích zase bezpochyby a výrazně je. Buďme proto v úvahách nad zdánlivě nezvratnou figuralistickou definicí raději zdrženlivější: koneckonců sám tvůrce důrazně vyzdvihuje, že ze všeho nejdůležitější je mít odvahu „podstupovat denně znovu nerovný boj v tragickém konfliktu s nelidskostí světa, která má v dějinách stále nové a nové podoby“.

Tak jest, ptejme se však, co konkrétně z tohoto umělcova předznamenání vyplývá, k jaké estetické poloze se jeho figuralistická i nefiguralistická tvorba v uvedené „široké škále“ (připomeňme i jeho pozoruhodné gobelíny, na nichž se podílí i jeho choť Miloslava) blíží, jaký má charakter ze zorného úhlu netematického. Není přece vůbec směrodatné, že kreslil či nekreslil ženy a koně a Itálii a zda tak činil dlouho či krátce – podstatné je, jak tak činil a jaký je specifický říhánkovský tvůrčí svět. Jenže žádná odpověď nemůže být ani trochu jednoduchá! En bloc řečeno je Říhánek pokračovatelem moderního výtvarného kumštu a lze se donekonečna přít, zda u něho převládají fauvistické intence nad kubistickými a ty zase nad expresionistickými, případně právě naopak a úplně obráceně. Nejblíže pravdě bude asi konstatování, že přinejmenším ve svých obrazech a zejména akvarelech tíhne tvůrce k symbióze uvedených estetických podnětů a že jeho poetika je výrazně syntetická. Osou veškerého Říhánkova uměleckého tvoření je přitom svébytný tvůrčí vitalismus, směřování k fenoménům pozitivní energie, které vyhledává a poté zpodobňuje v pestrém tematickém spektru svých děl.

O tom se letos můžeme mnohonásobně přesvědčit: v průběhu tohoto roku totiž umělec připravil celkem sedmero (!) výstav a na každé z nich hodlá představit jiné práce; nyní hned dvě výstavy probíhají v Písku (mj. v Malé galerii Sladovny), v léta bude další výstava k vidění na zámku Kozel, což je od Plzně kousek. V Milevsku bude zase lze shlédnout jeho výtvory spirituálnějšího zacílení. Co však zjevně vyvrací tezi o jeho univerzálním figuralismu, to je autorovo pojetí zahradní architektury a vůbec příbytku jako tvůrčího tuscula. V tomto všednodenním plánu Říhánek naplňuje známou tezi, že básnicky má bydlet člověk, byť básníkem být nemusí. Nikoli náhodou do autorovy koncepce zahradní architektury patří i umné arboretum a kruhové prostory pro meditaci, jež mají inspirovat právě rozmanité fenomény pozitivní energie.

Slyšme a čtěme i jeho malé tvůrčí vyznání! Umělec v něm hned zkraje konstatuje, že „malování mi paradoxně pomohlo k životnímu optimismu. Každý den, kdy zasednu k barvám a papíru, stanu se znovu a znovu malým klukem, co zkoumá barevnou skvrnu, která se vpíjí do jiné dimenze a stává se pavoučkem mezi květinami, pohádkovou krajinou či dráčkem, co rozvíjí lidskou fantazii. Bývám natěšen na nové zázraky, o nichž jsem ještě ve vteřině minulé netušil, že vzniknou. Tuš, inkoust, sépie, představivost mi stéká z čínského štětce a každým tahem mi nabízí několik možností pokračování. Akvarel je nejtěžší technika. Nedá se použít běloba. Pokud ano, stává se kvašem. Svítivost zaručuje bělost papíru. Tajemství moří, fascinace růstu přírody pod slunečními paprsky, světelné možnosti rozkladu spektra umožňují vyjádřit hloubku i neuvěřitelný roztodivný život. Můj svět přináší nové peripetie pohledu na složitý výtvarný proces. Život je krásný a můj akvarel, má kresba, jsou oslavou všech momentů jeho tajemství.“

Tolik Dalibor Říhánek. Proč však o něm píšeme i na Literárním Západě? Poněvadž tento tvůrce je mimo veškerou pochybnost taktéž potenciální literát, který umí o životě v kumštu vyprávět a co nejdříve by o něm měl začít také psát. Stačí si poslechnout kupříkladu jeho vzpomínku na studia v Bechyni, kde byl jeho starším spolužákem Karel Kryl: zrovna tato vzpomínka je velice nefiguralistickou revokací charakteristických rysů jedné výrazné figury naší literární kultury. Koneckonců i lidský život, naše cíle, tužby a sny, to vše je svého druhu něčím, co se výtvarně, literárně i filosoficky dá připodobnit k tajemství akvarelu.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
listopad 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
 
< říj pro >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody