literární západ

Sedm let je sedm let a naše paměť není bezedná, ba právě naopak, i nepamětníci by si však mohli vzpomenout, co se v Praze (mimo jiné, kromě jiného, souběžně s jinými akcemi) dělo v roce 2009. Málokdo si vzpomene, proč to tedy důrazně nepřipomenout? Nuže: od konce tehdejšího února až do poloviny měsíce dubna se na pražské Novoměstské radnici (na niž má zrovna dr. No nemálo pohnuté vzpomínky) konala impozantní a především neobyčejně závažná výstava, třebaže s poněkud netradičním názvem Tibet mysli. Opravdu: Tibet mysli, nikoli Tibet v mysli a podobně. Připomínáme si tuto skutečnost rovněž z toho důvodu, že ji připravil západočeský literát a esejista Ivo Hucl spolu s tibetanistkou Zuzanou Ondomišiovou. Mezi autory obrazů, objektů a fotografií figurovala slavná jména jako František Drtikol, Jiří Kornatovský, Jindřich Štreit a další a další významní nebo výrazní tvůrci. Byl to pochopitelně v prvé řadě hold tibetskému myšlení, ale i akt, který symbolizoval ochotu části české kulturní veřejnosti „otevřít se“ pojmu a fenoménu, zde pojmenovanému Tibet mysli, a přijmout ho právě jako inspirativní fenomén.

Tibet je Tibet, pomalu abychom přišli s jednoduchou kvízovou otázkou: kterýpak plzeňský politik měl kupříkladu v loňském roce v sobě dosti cti a kuráže, aby v den D veřejně vyvěsil tibetskou vlajku ve jménu svobody Tibetu? Žel nenávratně zlikvidované v květnu 1951 po administrativním a vojenském připojení země k „lidové Číně“ a ještě více ničené v důsledku následujících ekonomických, zejména ale kulturních a duchovních maoistických represí? Jestlipak někdo uhodne, kdo to byl a kdo tenkrát neměl v kalhotech naděláno? Nyní ale položme jednu ještě jednodušší kvízovou otázku: kdo všechno z plzeňských politiků (čili demokraticky zvolených zástupců národa) nenašel v sobě dosti kuráže a o cti ani nemluvě, takže ho či je ani nepadlo, aby vyvěsili nebo připustili veřejné vyvěšení tibetské vlajky? Copak může být nějaká otázka ještě jednodušší? Co počít, co naděláme, Tibet je daleko a Tibet mysli je, jak se ukazuje, právě také daleko a možná mnohem víc než se na první, druhý či třetí pohled zdá. Naštěstí nebo bohužel?

Celkem vzato si však můžeme nikoli pouze stoprocentně, nýbrž nejméně třistaprocentně být jisti, kdo před sedmi lety pražskou výstavu na Novoměstské radnici nenavštívil. A kdo tím pádem ví o mysli Tibetu a duchu Tibetu mírně řečeno starou belu. Nebo ještě méně, dokonce ještě mnohem méně, jenže právě na základě své trapné nevzdělanosti či v lepším případě neobeznámenosti pak pronáší ten příslušný panáček, primasem důtklivě vynášený do českých nebes, všem navzdory nehorázné nesmysly týkající se Tibetu. Aniž na chvíli pouhou přitom zapochyboval, zda to není náhodou trochu jinak nebo dokonce úplně jinak. Lidově řečeno, člověka aby omejvali: vždyť s tvrzením, že tibetská kultura byla zaostalá a že připojení Tibetu k Číně přineslo celému území pokrok, může přijít buď nějaký (ne)blahosloveně chudý až veskrze chudičký duchem, anebo pragmatický cynik nejvyššího kalibru. Který svá slova samozřejmě nemyslí ani na vteřinku vážně a považuje je pouze za momentálně vhodnou (?) ukázku osvědčeného politického rektálního alpinismu. Co kdyby mu totiž nynější čínští potentáti byli ochotni zafinancovat příští volební kampaň? Třeba z nesmírně výhodného prodeje vnitřností čili orgánů politických vězňů?

Často bývá z ostudy kabát, někdy je těch kabátů však tolik a ještě přibývají, že ten nejnovější kabát z ostudy se už nedá na ty ostatní kloudně narafičit. Co s tím? Čelme tomu i tak, že se v rozumné tónině zopakují základní pravdy, aby to v dobrém světle vrhlo aspoň trochu špatného světla na lži a nepravdy. V tomto směru zareagovaly Lidové noviny více než chvályhodně: v poslední květnové dekádě (konkrétně v sobotu 28. května), neboli jako upomínku pětašedesáti let od ztráty tibetské samostatnosti, uveřejnily celostránkový článek – z pera koho jiného než zmíněného západočeského poety Iva Hucla? – s (redakčním?) názvem Západní sen o Tibetu. Nekulturní lháři a lichometníci ho jistěže číst nebudou, měli by ho zato znát povšechně řečeno zájemci o danou problematiku a arciže i lidé kulturní v pravém smyslu tohoto slova. A dovědět se, jak je to doopravdy se zaostalou tibetskou kulturu a nakolik buranské a především komicky „zaostalé“ je pouštět si v tomto ohledu pusinku na špacír. A mít další kabát z další ostudy.

Než si seženete sobotní „Lidovky“, můžeme z Huclova článku odcitovat (v nepatrném krácení) aspoň některé pasáže. Třeba tu, v níž se vrací k legendárním letům šedesátým a konstatuje, že „díky plodným synkretickým vazbám s představiteli tehdejší alternativní kultury našli mnozí intelektuálové /dodejme, že i budoucí politické osobnosti, pozn. dr. No/ v tibetském buddhismu ukotvení svého duchovního hledání a na jeho základech budovali nový systém kulturních, uměleckých a společenských hodnot. Psychologové, umělci, biologové, filmaři a architekti /čili žádní nevzdělaní otrapové, pozn. dr. No/ našli v introspektivních a psychosomatických technikách vadžrajány nejen příslib individuálního ‚osvobození‘, ale také hlubokou inspiraci. Buddhismus jako takřečený nenáboženský systém bezezbytku naplňuje představy o původní jednotě života, umění, vědy i náboženství. Intelektuální elitu Západu doslova uhranulo tvůrčí využití meditace a rozličných druhů práce s myslí jako bezedného inspiračního zdroje k umělecké práci. Nauky tibetského buddhismu se navíc vyjevily jako efektivní při práci s frustrovaným evropským myšlením.“

Leč Tibet, jak říká Allen Ginsberg, je především „místem v mysli“, je to takové místo, kde sen ve snu dostává kosmický rozměr. V této souvislosti Ivo Hucl nemálo truchlivě podotýká, že „Tibet zázračných lámů, kde se běžně cestuje astrálními světy, kde mniši levitují a kde se pronášejí velká proroctví a kde velká mystéria čekají na každém rohu, je dávnou minulostí. Takový Tibet nevzkřísí ani četné protibetské aktivity. Bezohledné ideologie a lhostejnost ostatního světa přivodily tomuto Tibetu téměř naprostou zkázu.“ To se pak nadutě vykládá, že je někde zaostalá kultura: ve zničené zemi! Jenže Hucl své úvahy o Tibetu mysl uzavírá závažným konstatováním, že pro směřování Evropy má dialog s hlubokou tibetskou kulturní tradicí zcela zásadní smysl, neboť k současnému světu výrazně promlouvá a oslovuje ho také nejvýznamnější poselství Tibetu určené i současnému západnímu světu. Tím je podle Iva Hucla „poselství živého, ničím nepodmíněného soucítění, které je svou hloubkou srovnatelné s prvotní křesťanskou zvěstí, na počátku našeho letopočtu šířené apoštoly.“ Zejména toto „evangelium soucitu ztělesňuje to, co můžeme pokládat za skutečný Tibet, podle autora dostupný v hlubinách každé mysli. Koneckonců v západních Čechách už existuje první posvátná stúpa, svého druhu modlitebna, právě tak dostupná každému, kdo o ni projeví zájem. Ztělesňuje duchovní dar – ale vykládejte to někomu, kdo si potrpí na dary v podobě laciné tlačenky! Že by projevu nezaostalé kultury?

Jenže ještě něco: základní myšlenky tohoto článku z Lidových novin jsou obsaženy již v Huclově úvaze dokončené v únoru 2009, která se stala součástí knižního souboru autorových textů o poezii, pomíjivosti, umění a smrti, vydaného v roce 2013 pod souhrnným názvem Sběrný dvůr v šťáhlavické edici Bezejmenná čajovna. V této knize Ivo Hucl nalézá pro spoustu úkazů v současném i minulém dění nadmíru výstižná pojmenování. Teď abychom se však strachovali, zda policie nedostane příkaz shůry zjišťovat, kdopak tu knihu vlastní – a zda stránky o Tibetu mysli z ní nebude muset na povel vytrhávat. Nejspíše ve jménu čísi osobní zaostalé kultury.