literární západ

Známý, přinejmenším svého času obecně známý pojem „jépépé“ – neboli Jedna paní povídala – byl od počátku synonymem pro drby, které se rychle šíří všemi směry a světovými stranami a kterým se rádo, achich ouvej, tuze rádo naslouchá, leč nebývá na nich ani zbla pravdy, případně pouze ono „zbla“, ale už ani o špetku nebo krapítek víc. Přesto se taková „jépépéčka“ houževnatě udržují při životě. Takhle už to odjakživa chodí a nic s tím nenaděláme. V rámci genderové korektnosti můžeme pouze podotknout, že ono „jépépé“ se dá jistěže dešifrovat i jako Jeden pán povídal, což může být ještě přitroublejší, všechno ostatní však zůstává beze změn. Jenže co s tím má nebo může mít tak či onak nějak společného Zápisník dr. No, proč se v něm o principu „jépépéčka“ zmiňujeme?

Na první pohled nic, ba dokonce pranic. Co však na druhý pohled? Popravdě řečeno také vůbec nic, jenže to bychom se octli někde mimo reálie literárního života, aťsi to jsou reálie svým způsobem „pošahané“. O co tedy jde a o co tudíž kráčí? O to, jaké jépépéčkové zvěsti a chýry se o pisateli tohoto Zápisníku neboli o dr. No vykládají v určitých pražských kruzích. Hned zkraje připomeňme, že pouze v určitých, jiné o tom vůbec nevědí, další tomu nepřikládají sebemenší význam a ještě jiné si z dané záležitosti buď tropí šprýmy, anebo si pobaveně poklepávají na čelo. Nuže, kráčí a jde o to, že v Praze jedny paní a jedni pánové vytrubují – a mají to přímo z Plzně, přímo „zez Plzně“, jak se v Praze povídá. Namoutě, možná to připutovalo rovnou z těch nevkusných kašen na Náměstí republiky nebo ještě pravděpodobněji z přilehlých veřejných záchodků –, totiž tvrzení čili jépépéčkový drb, že prý dr. No „rozhádal celou plzeňskou literaturu“.

Inu, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Možná se trošky domlouvají o trochách. Plzeň si letos už nehraje na Evropskou stolici masové kultury, takže si můžeme v poklidu protřít oči a zkusit si i v nebdělém stavu představit, jak asi může vypadat ta „celá rozhádaná plzeňská literatura“! Možná jde o nějaké šibřinky, možná o šplechty po kocovině, kdo ví! Možná na to vůbec nepřijdeme, oč má jít a co to obnáší a jaké vzezření má celá rozhádaná plzeňská literatura. A o co se vlastně a ve skutečnosti hádá? Bůh suď. Co když se ta „celá literatura“ vůbec nehádá, co když mnozí v západočeské metropoli vůbec netuší, o co jde – a co když jiní pro jistotu zastrkávají hlavinky do písku a mají je tam už setsakra dlouho? Ať je to opravdu naprosto cokoli a ať to může probíhat jakkoli, lze o to víc žasnout, kde se tenhle polopohádkový pojem a skoro večerníčkovská vize „celé rozhádané plzeňské literatury“ vzal? Někdo s tím zřejmě přišel, někdo to roztrubuje, někdo si to třeba i myslí, aniž se zamyslel. Podivujeme se sice, kdo a proč, copak však na tom nějak víc záleží?

Arciže, když se v Praze řekne „celá plzeňská literatura“, v hlavním městě naší Čechie se do toho naprosto automaticky zahrne i „celá západočeská literatura“. Ergo bychom si mohli teoreticky myslet, že v Plzni je rozhádán třeba Ivo Fencl ze Starého Plzence s Ivem Huclem ze Štáhlavic, nemluvě o zesnulém sušickém Jiřím Kolářovi a o jiném nebožtíkovi Karlu Trinkewitzovi, dlouho žijícím v Rabí. Nebo Vlastislav Toman žijící v Praze s Martinem Šípem vyučujícím v Domažlicích. Jenže to určitě naši jépépéčkaři a dozajista i jépépéčkařky nemají na mysli. Jim leží na srdci jedině a pouze jakási „celá rozhádaná plzeňská literatura“. To oni jsou „celá“? Nebohému dr. No pořád vrtá hlavou, co si pod tímto pojmem má představit a proč si to musí spojujovat výhradně se zasvěceným konstatováním typu Jedna paní povídala a Jeden pán povídal. Což o to, nejde o nic nového: drbny obojího pohlaví vždy a v jednom kuse utěšeně drbou a jedinou rozumnou reakcí je na tváři lehký smích.

Foto: thecripplegate.comTak ať se „ti z té celé“ mezi sebou hádají, jsou-li rozhádaní (či rozhádané), každý je svého štěstí i neštěstí strůjcem. Být rozhádán je koneckonců dramatický stav, schovávat se za nějakými patníky u vrbiček a značkovat nepřítomné osoby je mnohem horší, ačkoli mnohem rozšířenější počínání. Leč rozumné východisko z takto bědného stavu málokoho napadne. Uvažujeme-li o tom sine ira et studio, v žádném regionu na tom asi není literatura hůř než ta údajně trpící a rozhádaná v Plzni! Považte sami: už čtrnáct let v západočeské metropoli vychází literární měsíčník Plž a všichni západočeští literáti v něm mohou publikovat (samozřejmě se musí snažit, aby jejich výtvory byly ke čtení, to však není jádro sporu) – není to učiněná tragédie? Někdo by si měl dát práci a bedlivě spočítat, kolikero autorů, správnější je říct, kolik stovek západočeských a samozřejmě především plzeňských básníků, prozaiků, ba i kritiků už v Plži publikovalo – a zda jsou rozhádaní nebo nejsou rozhádání, zda si dřepí v slzavém údolí, na tom starou belu záleží. Možná si někteří připadají šeredně nedocenění? Hádají se kvůli tomu mezi sebou nebo s jinými?

Ach, raději nebudeme toto trauma ani rozviřovat, ani nikomu je od plic vymlouvat: vždyť kolikrát do hry vstupuje (nečastěji potajmu) čiročirá závist. Sečteno a zváženo: ať je to jakkoli, v rámci publikačních (z hlediska výroby i velice skrovných finančních) možností „celá rozhádaná plzeňská literatura“ uveřejňuje své texty v Plži, samozřejmě v různých intervalech, dozajista i podle pravidla nabídky a poptávky. Také se už skoro padesát plzeňských („celých rozhádaných“) literátů může pochlubit výroční Cenou Plže, již redakce časopisu uděluje za nejvýraznější příspěvky během ročníku nebo i za trvalou spolupráci. Dlouho se udělovala i čestná uznání. Laureáti se prozatím nikdy na pódiu nehádali ani nepohádali. Asi nadobro zapomněli, že si mají počínat jako „celá rozhádaná plzeňská literatura“. Ti, co to plačíce skuhrajíce brečíce o sobě šíří ve velkém městě pražském, by jim to měli honem, ale opravdu honem připomenout!

A co ještě? Celá rozhádaná… Už víc než deset let vychází v plzeňském společenství Pro libris svazky, jež jsou zařazeny do knižní edice s názvem Ulita. Vyšlo v ní téměř padesát sice útlých, leč zejména v posledních rocích (přiznejme sebekriticky, že teprve teď) sličně upravených knížek: básně, prózy, kritiky… Hodíme-li „celou plzeňskou“ do jednoho pytle s „celou západočeskou“ literaturou, lze konstatovat, že ta chuděrka celá celičká rozhádaná plzeňská literatura má „iks“ let kde publikovat a záleží pouze na ní, zda budou její texty kvalitní nebo ještě kvalitnější. Případně nekvalitní, a potom nezbývá, než se ze všech sil rozhádávat. Proč však vlastně? Proč si ti údajní rozhádaní nezaloží nebo proč už dávno nepřemohli lenost a liknavost a nezaložili vlastní časopis, proč nezačnou medle vydávat vlastní knižní řadu? Protože by se pak začali hádat mezi sebou?

A ještě k těm rozhádaným. Možná jsou opravdu rozhádaní, ačkoli nejspíše půjde jen o zapšklé jednotlivce, jejichž zapšklost se příznačně projevuje i v ještě jednom směru: ti, co mluví jen spolu se sebou, pořád neberou na vědomí existenci Literárního Západu. Koho jiného než „celou rozhádanou plzeňskou literaturu“ by přitom mělo zajímat, co se píše na Literární Západu? Jenže ouha. Vskutku jen výjimky reagují (ať už souhlasně nebo nesouhlasně) na jednotlivé příspěvky, zatímco zvláště ti „rozhádaní“ (oč míň jich je, o to víc v patřičné dálavách fňukají) dělají mrtvého brouka. Ostatně i z toho důvodu, že nemohou nic namítnout a nemají co nabídnout. Shrňme to však: žádná literární idyla se v Plzni nekoná, mohlo by být také líp, především i nesrovnatelně hůř. Nenechme si však kvůli jépépéčkům nic namluvit: „celá plzeňská literatura“ není rozhádaná ani trochu. Jedině pár dušiček by tuze potřebovalo pofoukat na bebíčka. Tak ať si je pofoukají, copak někdo těm nafoukaným ukňourancům ve vzájemném pofoukávání brání?