opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-4
-9
hodiny
-1
-5
minuty
-1
-1
sekundy
-1
-7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Spousta lidí bohužel neví, kdo je to František Kautman, malinká spousta lidí to možná ví, určitě však si není jistá, zda ještě žije, či nikoli, a zda si ho nepletou s někým jiným. Konečně hrstka pouhá nejenže ví, o koho kráčí, ví však i to nejsmutnější: Kautman před několika dny vydechl naposledy a česká literatura, české myšlení o literatuře, ale i české myšlení vůbec, rozuměj česká společnost utrpěla překrušnou ztrátu, o to větší, že v tomto tuzemském společenství opravdu jen málokdo ještě věděl, o koho kráčí. Píšeme-li to pro Literární Západ, je zjevné, že o spisovatele a o člověka z literárního světa. O tvůrce a myslitele, který prošel dlouhým vývojem, nějakou dobu byl na určitém výsluní zájmu, aby se pak volky i nevolky uchýlil do totálního ústraní, nikoli snad do klášterního, nicméně žil s určitou nadsázkou řečeno novodobě poustevnicky a civilizačně odříkavě. Opouštěli ho nejenom přátelé, ale i jeho nejbližší. Nicméně Kautman v těchto letech stejně jako v minulých rocích a desetiletích pořád psal a psal a psal a psal a psal.

kautman Psal tolik a poněvadž psal ve značném odloučení od literárních kruhů (tak, jak si na to zvykl v dobách, kdy patřil k zapovězeným autorům a důstojně reprezentoval jako jeden z prvních signatářů Charty 77 i český literární disent a samizdat), kolovaly pověsti o příslovečné „truhle“, v níž spočívají Kautmanovy rukopisy. Ty staré i ty nové, především ty nové, jichž utěšeně přibývalo, vydáno jich však bylo poskrovnu. Přibývalo jich také proto, že pisatel si zachoval neuvěřitelnou tvůrčí energii a sepisoval svá díla do vysokého kmetského věku. Narodil se v Českých Budějovicích již v lednu 1927, dožil se tudíž plných osmdesáti devíti let. Byl to vrstevník o něco staršího Josefa Škvoreckého stejně jako o něco mladšího Milana Kundery. A také on strávil nějakou dobu v zahraničí, byť mnohem kratší než uvedení dva literáti: Kautman je ovšem zřejmě jediný český spisovatel, který v první polovině padesátých let studoval v Moskvě na Literárním institutu Maxima Gorkého. Tato spisovatelská líheň prožívala své léta tučná i hubená: náš českobudějovický rodák měl štěstí, že v něm prožíval období po Stalinově smrti a tehdejší pokusy o určitou liberalizaci systému – totiž údobí tzv. oblevy.

Paradoxně měly autorovy samizdatové texty do roku 1989 o něco příznivější osud: byly přece hojně čteny v nonkonformním prostředí, zatímco v následujícím období mu nebyla literární štěstěna valně nakloněna. Na druhé straně je pravdou, že vydat veškerou Kautmanovu spisovatelskou a filosofickou pozůstalost snad ani nebude možné: snad by měla vzniknout téměř nekonečná či nekončící ediční řada Kautmaniana, v níž by vyšlo alespoň něco, alespoň hodně! Pravděpodobně poslední kniha či spis, jejíhož nebo jehož vydání se ještě František Kautman dožil, byl šestisetstránkový svazek s výmluvným názvem O českou národní identitu, jenž v loňském roce vyšel v redakci Aleše Hamana v renomovaném nakladatelství Pulchra. Jako nejlepší doporučení mohou posloužit vlastní autorova nemálo udivená slova, že toto pojednání kupodivu nezestárlo!

kautman_identita Jeho údiv byl naprosto pochopitelný: vždyť tuto veleknihu sepsal Kautman již… již v roce 1976. Spatřila tudíž světlo světa (po pradávném samizdatovém kolování mezi krapítkem zasvěcených přátel) čtyřicet let po svém napsání. Celých čtyřicet nebo pouhých čtyřicet let? Mohla vyjít dávno, však se o to autor o to několikrát pokoušel, pokaždé marně, ach, marně, možná však také nemusela vyjít vůbec, eventuálně za deset let, za dvacet let… Sám František Kautman počítal s tím, že rukopis bude uložen v Památníku národního písemnictví a že aspoň tam může být nepočetným zájemcům k dispozici. Nestalo se tak, v daném případě k němu byl osud milostivější. Kniha vyšla a vskutku nezestárla: stejně jako v roce 1976 i v roce 2016 si přece můžeme klást otázku, jaké jsou kupříkladu zdroje moderního českého myšlení – nebo ještě ožehavější a ošemetnější otázku, totiž zda je vůbec pro český národ nějaké místo v dnešním světě. Zapřemýšlejte a zapřemýšlejme s ním: je, či ne, má ho mít, či ho nemá mít? A nejlepší bude, když se pak začtěte přímo do Kautmana. Nebudete litovat. A pokýváte smutně hlavou, že pisatel toho již tehdy věděl o naší společnosti zřetelně víc než mnozí nynější žurnalisté ve všech mediálních sférách.

Opakujeme, že Kautman patřil k našim nejplodnějším autorům, ať již jeho práce již byly vydány nebo doposud nikoli. A také k nejpečlivějším a nejpozornějším: jinak než fundovaně by svá odborná pojednání neuměl koncipovat. Není to pohříchu dáno každému! V Lidových novinách otiskla nemálo procítěný nekrolog spisovatelka Jana Červenková: díky jí za to. Jenže hodnotila Kautmanův přínos českému myšlení výlučně v odborné sféře. To jistě právem, leč vyzdvihla u tohoto tvůrce, že byl také básník. To též právem: vydal ale jen jednu jedinou básnickou sbírku, a to v roce 1966; zdá se, že k poezii se pak vracel pouze sporadicky. Z nepochopitelných důvodů však Červenková totálně pominula, že František Kautman je také prozaik, přičemž nikoli ledajaký! Dokonce bychom se mohli tázat, zda jeho prozaická tvorba není daleko významnější a výraznější než knížky Červenkové, můžeme se však mýlit. Opomenuta však být neměla, ba nesměla: Kautmanovy prozaické práce (z valné části uveřejňované dlouho jen v samizdatu) patří k tomu lepšímu, co v české poválečné prozaické produkci vznikalo, ať jde o prvotinu Nádheru rovnováhy (z roku 1969) nebo kupříkladu o knihy Prolog k románu či Román pro tebe – a o poměrně nedávno vydanou, byť rovněž již před drahným časem dokončenou povídkovou sbírku Alternativy.

František Kautman ale přistupoval k literární tvorbě (a to k beletristické stejně jako k bohemistické) jako ke svého druhu nepřetržitému literárnímu deníku. Jednou se mu takové psaní deníku proměnilo v psaní románu, po jeho dokončení zase autor bez větší námahy přesedlal na psaní odborných knih. Některé vyšly ještě před srpnovou okupací 1968 (například Boje o Dostojevského), ty další v samizdatu a zčásti po listopadu 1989, kupříkladu Svět Franze Kafky, Naděje a úskalí českého nacionalismu, Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, K typologii literární kritiky a literární vědy atp. Vedle toho vznikl a v rukopise (nejspíše ve zmíněné „truhle“) – neboli dnes v literární pozůstalosti autorově – zůstává více než dvacetisvazkový soubor, resp. cyklus nazvaný Bilance, obsahující deníkové záznamy, úvahy, beletrii, filosofické a esejistické texty. Nikoli ovšem překlady, jelikož Kautman překládal jen výjimečně (kupříkladu dopisy F. M. Dostojevského). Když o něm však Červenková ve zmíněném nekrologu napsala, že přeložil i Jerofejeva (navíc neuvedla, zda Viktora nebo Venedikta), je to totální nedorozumění. Stačilo vzít do ruky slovník… Kautman, ač založením moderní prozaik, měl jako bohemista vždy blíž ke klasice, byť k tzv. moderní klasice.

Najdeme v tomto truchlivém zamyšlení nějakou plzeňskou stopu? Spíše stopičku než stopu, sem však s ní! Velkým přítelem Kautmanovým a v určitém smyslu i jeho literárním chráněncem se během let stal o dvě generace mladší prozaik, hudebník a divadelník Jan Kameníček: nikoli náhodou Kautman příznivě posuzoval i jeho starší stejně jako novější beletristické práce. Nuže, týž Kameníček, jak jsme se již před nějakým časem v Zápisníku dr. No o tom zmínili, sepsal knižní rozhovor či knižní dialog se západočeským, staroplzeneckým či plzeňským… Ivem Fenclem. Ergo evidentně bezkonkurenčně nejplodnějším literátem západočeským. Fencl nechť však píše a píše dál, zatímco stran Kautmana povězme už jen jediné: čest jeho památce. To byl nejen pronikavý spisovatel, ale i prozíravý znalec literatury české. Na rozdíl od těch, kdo se (sami a mezi sebou) za něco takového považují.


2 komentáře to “Zápisník dr. No 7.27”

  • Ivo Fencl:

    Vzpomínku spisovatele Jana Kameníčka na Františka Kautmana, s nímž si byli blízcí, uveřejnil promptně obtýdeník Tvar, nicméně nikoli v papírové, ale ve své virtuálně-internetové mutaci.

  • Ivo Fencl:

    Aniž bych jej chtěl srovnávat s Františkem Kautmanem, rád bych upozornil, že stále žije kupříkladu svého času ceněný spisovatel Herman Wouk (je mu už sto jedna let) – a u nás samozřejmě cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund, původem Plzeňák, narozený roku 1917.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
únor 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
 
< Jan bře >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29
  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody