opuštěná místa

do vydání Plže

dny
2
0
hodiny
2
2
minuty
3
7
sekundy
3
3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Už to může znít jako obvyklý západočeský i mimozápadočeský refrén: Copa se v Plzni děje, copa je v ní nového? Tímto tázáním máme samozřejmě na mysli dění v literární Plzni a obecně vzato všelicos týkající se literární kultury ve městě, to znamená nejnovější situaci na příslovečných literárních nivách, nikoli nějaké obskurní finanční dopady v ještě obskurnější režii paní manažerek a pánů manažerů někdejšího hlavního města masové kultury. Kdo si na ten údajně „hlavní“ rok ještě vzpomene? Leč vážně, co se může v červencové západočeské metropoli dít vskutku pozoruhodného a opravdu závažného, když nastal čas dovolených, prázdnin, jinými slovy především (alespoň prozatím) líbezného, téměř nerozmarného léta?

Pravděpodobně pomálu, nejspíše poskrovnu. Což není žádný nešťastný způsob léta, to jsou způsoby, které se všem zdají v letních měsících naprosto a veskrze patřičné a náležité. Zároveň ovšem platí, že si pak můžeme ve větší míře povšimnout toho či onoho, co bychom ve shonu neletního času mohli přehlédnout či pominout. Nuže k věci: v tomto kalendářním roce se úctyhodného věku (určíme ho s nevídanou přesností, když k abrahámovinám připočteme dejme tomu ještě tři celá desetiletí, ale už ani rok navíc) dožívá zčásti všestranný divadelník, herec, režisér a vůbec duše divadelní, zčásti básník, prozaik a snad i aforista čili i duše literární Jiří Č. Ulrich. Narodil se sice ve Strakonicích, ale je to Plzeňan každým coulem a asi se nenajde nikdo, kdo by jeho plzeňanství nějak zpochybňoval. Pisatel těchto řádků se s ním poprvé setkal již před dvaceti lety: arciže ve světě divadla, arciže ve světě kultury. Pokud se s ním zase někdy a někde potká, opět to bude souviset buď se světem divadla, anebo mnohem určitěji se světem kultury. Nuže, jak naložil Jiří Č. Ulrich se svým životním jubileem?

Udělal si dárek, přesněji řečeno přišel s dárkem určeným i celé západočeské literární kultuře, byť se jejích oficiálních představitelů i jejich oficiálních poskoků drahnou dobu přímo urputně straní: vydal totiž knížku nebo se dá říct, že vydal si knížku. A jsme u toho: vydal ji, vydal, vydal si ji, vydal, leč (pochopitelně) nikoli v Plzni. V nedávném hlavním městě masové zábavy by mu ji nejspíše nikdo nevydal, a když to Jiří Č. Ulrich před dlouhou řádkou let zkoušel, neuspěl. Každý má samozřejmě své gusto, přesto autora mohla či přímo musela zaskočit nevídaná verva, s níž byl jeho rukopis odmítnut, odmrštěn a zavržen. Dokonce z pera bytosti, jež se může počítat k prozaikovým vrstevníkům. Po tomto verdiktu Ulrichův text skončil nadlouho v šuplíku a teprve letos spatřil světlo světa: jde o povídkovou sbírku nazvanou Povídky z pouti a vydalo ji malé a zřejmě málo známé (nemýlíme-li se a nekřivdíme-li nikomu) jindřichohradecké nakladatelství Epika (v tiráži je v závorce za názvem knižního domu uveden též Jan Medek).

ulrich_pout Nepíšeme recenzi této knížky, přinejmenším v kontextu Zápisníku dr. No rozhodně nikoli, tudíž se můžeme pozastavit u některých takříkajíc drobných vad krásy, vztahujících se k úrovni soudobé literární kultury a knižní kultury zvlášť. Předně a především: zda kniha prošla nějakou redakční revizí, není známo a určitě není asi nikomu povědomo, v tiráži však žádné údaje o případném redaktorství uvedeny nejsou. Někdo ale knihu musel připravit do tisku a dát dohromady tiráž a copyright, jináč to být nemůže a i v tomto případě to nemohlo být jiné. Začněmež tedy copyrightem… ba ne: nezbytné je konstatovat, že titulní list nemá profesionální podobu a o patitulu raději nemluvme. Co tedy zmíněný copyright? Řekli bychom, že je sestaven absolutně humpolácky, nebuďme však tak přísní: povězme, že ten, kdo ho sestavil, nemá tušení, jak se to dělá. Dobrá, nikdo učený z nebe nespadl, proč se však nezeptal někoho zkušenějšího? A když dotyčný nebožák nevěděl, koho se zeptat, stačilo přece vzít do ruky dvě tři jiné knížky a podívat, jak se copyright píše, co tam má být nepodmínečně a co tam být nemusí, v jakém pořadí se jednotlivé údaje uvádějí atakdál. Jiří Ulrich je v tom určitě nevinně, nakladatel si však zaslouží velikánskou pětku nikoli s hvězdičkou, ale s křížkem. Byť ji dostává po funuse: knížce už totiž není a nebude pomoci. Holt někdy bývá nakladatelská lenost a ledabylost přímo bezbřehá.

A tiráž? Ta je na první pohled lepší, ale na druhý či třetí pohled… Nemáme zapotřebí donekonečna tvrdit pořád to samé, přesto opět musíme poznamenat, že když někdo nemá zdání, jak má tiráž vypadat (jsou na to pravidla, která můžeme přirovnat k pravidlům slušného chování, zde ovšemže v nakladatelské sféře), má se pozeptat nebo se jednoduše podívat. Pardon, žádáme po někom, aby hnul prstem, že se nestydíme! Opravdu to přeháníme. To přece nemůžeme po nikom žádat, leč fakticky vzato je pak kniha je z profesionálního a nakladatelského hlediska totálně zmršená. To je také pravda. Zbývá se pouze dohadovat, zda by bylo lepší nebo horší, kdyby Ulrich svou knížku vydal přece jen v Plzni: kdo ví! Nedělejme si však o tom iluze. A vyjasněme si ještě něco: jestliže se v kulturní Plzni řekne Ulrich, pak je to dozajista Jiří Č. Ulrich. Je tu však drobný rozdíl: autor je podepsán pouze Jiří Ulrich a jedině v závorce (v textu medailonu) je uveden i svým delším jménem, totiž Jiří Č. Ulrich, aspoň však víme, že nejde o žádnou jinou osobu.

A jsme u medailonu. Kdopak ho asi napsal? Nejčastěji je to práce redaktorova, tady však o žádném redaktorství nevíme zhola nic. Při prvním letmém čtení si v medailonu povšimneme pouze dvou chyb, vzápětí však zjistíme, že pisatel neví, jak se správně píše plzeňský Ason-klub: inu, neví to, ač je možná pradávným členem tohoto klubu: neví to vskutku a neví opravdu, ač se správným zněním názvu se může setkávat nepřetržitě a nepřestajně. Tak už to bývá, tak už to chodí. Pak se vynoří další věcná nesprávnost, poté o sobě dají vědět stylistické zašmodrchanosti… Stará pravda: každá knížka si žádá redaktora (arciže hodného toho jména), a když ho nemá, hrozí, že se hned vyřítí samé hodně velké drobné vady krásy. Samozřejmě si lze tropit si z věci i šprýmy. Kupříkladu říci, že na zadním přebalu je tříapůlřádková ukázka z knihy – a vyzvat zájemce, kdo v ní během tří a půl vteřin dovede najít chybu? Může se hledat znovu a znovu: chyba tam vážně je.

Na co bychom pohříchu málem zapomněli, poněvadž v tiráži o tom bohužel není ani ň, jen v textu na zadním přebalu: za texty Ulrichových Povídek z pouti je umístěno jedenáct „zvířecích“ dokumentárních fotografií či momentek Marka Velebného, pořízených v plzeňské Zoo. Nebo zoo? Ke každé fotografii je tady připojen kratičký „popisek“. Připomeňme v této souvislosti , že interpunkce má svá pravidla a je záhodno je znát. Proto se znovu maně poohlížíme po nějakém redaktorovi, leč marně: zase ani stopa. Chápeme, že jazykovou a stylistickou redakci textu si mohl vzít (možná volky nevolky) na starost sám autor a byl přitom nadmíru pozorný, může být, co však takové povinné záležitosti jako copyright, tiráž nebo medailon? Kdo si v těchto případech má sypat popel na hlavu nebo kdo má na ní másla plnou máselnici?

Opakujeme, že nepíšeme recenzi Ulrichovy knížky a přejeme autorovi příznivé estetické posouzení. Snad i z pera někoho jiného, než toho, kdo v Plzni chválí vše a chválí vždy. Pouze jsme si posteskli nad příkladem knižní a literární kultury nehodným následování. Obrazně řečeno je to stejné, jako kdybyste si k nějakému svátku koupili třeba bonboniéru, jenže zabalenou v potrhaném a pomačkaném papíře, pošpiněnou a potřísněnou, v rohu zmáčklou, jako kdyby na ni někdo rázně šlápl. Něco takového se žel přihodilo i „daru k narozeninám“ Jiřího Ulricha. Nezasloužil si to!


jeden komentář k „Zápisník dr. No 7.28“

  • EPIKA:

    Dobrý den, přes četnou kritiku, chci napsat, že naše nakladatelství krom vlastních titulů, vydává i tzv. samizdaty. To jsou knihy, kterým přidělíme ISBN, uděláme sazbu a obvykle grafiku obálky. Cena je u nás za takové vydání zhruba o polovinu nižší než je běžné u specializovaných firem a několikanásobně nižší než u velkých tiskáren. Díky této revoluci na malém okresním městě kde působíme bez dotací se ziskem ročně vyjde kolem deseti titulů! To co je třeba si v tomto směru uvědomit, že naše nakladatelství u samizdatů zajišťuje pouze technické výrobní zázemí, redaktorské a korekturní práce v ceně nejsme schopni zajistit. Naše nakladatelství vykazuje každoroční nárůst a svojí filozofií patříme k firmám třetího tisíceletí. Ekonomicky jsme vydání knihy zcela osvobodili a to je naším hlavním přinosem. Vydání knihy nebylo v celé historii tak dostupné! Jan Medek

přidat komentář

kniha týdne

zvonar_dejiny

kalendář

«červenec 2016»
PÚSČPSN
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

dívka týdne

divka_tydne_298

komentáře

  • Milan Šedivý { Kdeže novou sbírku, je-li řeč o příležitostném výběru dříve převážně již všude možně publikovaných básní!... } – 05. 05. 22:47
  • šáš { Přiznám se, že tuhle knížku se mi k maturitě nepovedlo zdolat ani napodruhé. Nakonec to... } – 15. 04. 20:21
  • Petr Kersch { Doktor Václav Franc a časopis Čaj jsou dnes literárními pojmy, které si skutečně zaslouží pozornost... } – 03. 04. 20:09
  • Ivo Fencl { Jsou i další doyeni od K, ne asi tak dobří, ale vyššího už věku: Klíma... } – 31. 03. 19:46

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody