literární západ

Sebechvála nevoní dobře, není ani trochu aromatická, voňavá už vůbec nikoli, není však ještě horší, když někdo rok za rokem jako kolovrátek vychvaluje přímo kadidelnicky úplně všechno a úplně všude, rozuměj všelicos ze svého nejbližšího okolí či přímo ze svého sousedství, jenom aby to měl u kohokoli takříkajíc „dobré“? Jde to totiž nadmíru jednoduše: nesmíte se snažit být kritikem ani malininko, natož se vyslovit třeba jen malounko kriticky, naznačit nějakou výhradu, tedy výhradičičku, nanejvýš je přípustno se za „kritika“ ve vší skromnosti a pokoře (jíž věřit nelze ani trochu) vydávat. A především je nutno, ba nezbytno chválit, chválit, chválit, ať je dílo dobré nebo setsakra špatné, vše jedno.

Takový kritik zhola nic nekritizuje ani zbla, takového kritikuse pak mají (zdánlivě bůhvíproč, v praxi je to ale snadno zdůvodnitelné) všichni jako kdyby od srdce rádi: žádný fundovaný názor přece z jeho hlavy nikomu nehrozí. Dokonce i kdyby ho dotyčný nějakou náhodou zrovna měl, dokonce i kdyby ho nedej bože „napadla myšlenka“, neodváží se s ním nebo s ní za žádnou cenu vyrukovat. Co kdyby u někoho narazil? Zajímavé je, že takoví notoričtí vychvalovači jsou zároveň nesmírně citliví na to, když někdo jiný někomu jinému naopak cosi vytýká. Kolikrát plným právem. To se přece nedělá! šermují potom pěstičkami až k nebi, zejména v hříšníkově nepřítomnosti. To je pod čárou! volají bolestínsky a trápí se všem na očích a uších místo kritizovaných autorů. Pohříchu tím nemyslí žádnou klukovskou „čáru“, již jsme hrávali v dětství. Anebo myslí právě ji?

Neobávejme se však: na nějakou potřeštěnou sebechválu v tomto Zápisníku dr. No rozhodně nedojde. Z podobného pokušení snadno vyklouzneme prostřednictvím okřídleného tvrzení, že dobrá věc se chválí sama, a když ta věc není dobrá, potrefených hus se beztak okamžitě seběhne dost a jejich pohoršené kejhání se bude ozývat na sto honů. Takže dozajista nepůjde o osobu pisatele těchto řádek, nýbrž především o holá fakta. A ta fakta říkají (nebo tvrdí? nebo se pouze domnívají?), že sloupek, který právě čtete, není v dlouhé, zdánlivě už nekonečné řadě všech, které byly během několika posledních let víceméně nonstop psány pro Literární Západ, už ani dvacátý, ani sto desátý, ani kupříkladu dvoustý třicátý, nýbrž… Skoro se nehodí a nesluší s tím přijít, navíc člověk při tomto bilancování notně žasne a ještě víc se diví, nicméně aritmetika nemá chybu, umíme-li počítat: vypadá to tak, kdo nevěří, ať to počítá a přepočítává, leč vězme, že kráčí nebo by mohlo kráčet již o třístý (ano: TŘÍSTÝ!) sloupek v rubrice Zápisník dr. No. Sapristi. Koneckonců lhostejno, zda jich je ve skutečnosti jen dvě stě devadesát osm nebo již tři sta tři. Však i taková chybička se může vloudit.

Budeme-li bezstarostně pokračovat v náležitých aritmetických kavalkádách, zakrátko z nich vyplyne, a to neodvolatelně a neúprosně, že v úhrnu čítají sloupky z dané rubriky už kolem dvanácti stovek stran. Arciže normostran. Možná o něco málo méně. Ukazuje se také, že jednotlivé sloupky by měly být čteny průběžně a kéž by opravdu byly čteny průběžně čili pravidelně nebo s minimálním zpožděním, poněvadž uvelebit se ve fotelu a naráz přelouskat více než tisíc stran literární publicistiky, to vskutku není v lidských silách. Za dávných časů ano, kdeže však jsou ty dávné časy a loňské sněhy? Všechno čili vskutku všechny sloupky na jeden zátah přečíst by pravděpodobně dokázala jedině nějaká záhadná bytost, jež se potajmu a vskrytu zove literární kritik.

Kolik jich však v českých končinách máme, těchto výjimečných a zvláštních bytostí? Mají vůbec větší publikační možnosti? Vyskytuje se jich zrovna v Plzni aspoň o trošičku víc než úplně malininko? Připomeňme, že v Plži publikující Milan Šedivý je z Čech severních a Vojtěch Němec zase z Chebu, navíc mají v Plzni své zarputilé nepřátele, to už je aleúděl kritiků. Nebo jich je v západočeské metropoli ještě méně a není vůbec vyloučeno, že jich tam i z původního skrovného počtu ubývá víc než Měsíce na noční obloze? Leč pozor: každý kritik se nevěnuje literární publicistice, to jen málokterý. Jeden píše pouze tzv. vědeckou kritiku, druhý nebo další se zabývá toliko esejistickou, a ten třetí? Ten nepíše nic, a přitom mívá nosánek až u stropu. Jistěže mu nejprve musí narůst.

Připomeňme též jednu podstatnou okolnost, kterou snad ani netřeba zevrubněji připomínat, jenomže čert nikdy nespí: literární sloupek není ani náhodou a ani v nejmenším totéž co literární recenze a literární publicistika není literární kritikou, opět ani náhodou, ačkoli jejich žánrové sféry na sebe mnohonásobně navazují a kolikrát se také inspirativně doplňují nebo tvořivě prolínají. Je to však něco výrazně a zřetelně jiného, ne-li někdy až protichůdného. Není divu, že literární publicistika se jako novinářský i kritický žánr svého druhu zpravidla nevěnuje vlastním textům, rozuměj beletristické produkci, o to víc se však zaměřuje a mnoha způsoby komentuje a reflektuje fenomény či projevy soudobého literárního života, literární nebo knižní kultury. To je její vytyčená oblast, právě v té se zmíněná literární publicistika pohybuje a v ní také respektuje či aspoň by měla respektovat stanovená žánrová pravidla. Zároveň by hranice dané oblasti měly být dostatečné rozsáhlé, aby se při psaní publicistického textu mohlo postupovat různými způsoby: jednou víc fejetonisticky, podruhé víc esejisticky, v jiných případech ve výrazné míře i faktograficky.

Napíšeme-li, že tři stovky literárních sloupků uveřejňovaných po dobu vícera let na Literárním Západě je věru unikátní záležitost, která pravděpodobně nemá v novějších údobích našeho literárního časopisectví a vůbec nynější publicistické praxe obdoby, je více než jisté, že právě ti, o nichž jsme psali, že poníženě až podlézavě vychvalují všecko, ba všecičko, jakož i všechny, natotata zaskřehotají křikem nejúpěnlivějším, že je to do nebe volající sebechvála. Bodejť! Nevezmou vůbec v úvahu, že uvedené sloupky ani za mák nechválíme, neděláme z nich bůhvíjakou kulturní událost (to ostatně není literární publicistice odjakživa dáno). Navíc rozjímání na téma, zda tyto „zápisníkové“ texty mají smysl nebo nikoli, zda míří do černého nebo pánubohu do plzeňských oken, zda jsou dobré či špatné či ještě lepší či ještě horší či ze všeho nejlepší či ze všeho nejhorší, to s potěšením ponecháváme k úvaze jiným. Jen aby to byla opravdu zralá úvaha, nikoli nějaké šplechty od vrbiček nebo od patníků! Leč stejně: tři sta je tři sta je tři sta.

Určitě sympatická je rovněž skutečnost, že soubory těchto sloupků, vždy v rámci časového rozmezí jednoho kalendářního roku (pouze na počátku šlo o období poněkud delší, totiž o rok a čtvrt), záhy vycházejí i knižně, i když volky nevolky i s určitým, občas dosti nemilým zpožděním. Sluší se podotknout, že „dvorním“ ilustrátorem jejich knižní podoby je výrazný, především nonkonformní plzeňský básník a výtvarník (nebo výtvarník a básník, snad však na pořadí tolik nezáleží) Jan Jelínek, generační vrstevník pisatele Zápisníku dr. No. Ačkoli však jsou tyto sloupky od samého začátku dílem psány o Plzni, dílem jsou určeny Plzni, je otázkou, kde se čtou víc: v západočeských nebo jiných zeměpisných končinách? Záleží jistěže na gustu a proti gustu žádný dišputát. Nejkomičtější jsou ale ti, kteří si zavrtávají hlavinku do písku a Literárního Západu se bojí jako čert kříže. Tomu se však nechce věřit: vždyť čerti takto zbabělí dozajista nejsou!

Zůstaňme tudíž u jubilejní aritmetiky a opakujme ještě jednou, že tři sta je tři sta. Přesto snad za týden dojde na sloupek tři sta první, potom na tři sta druhý a tak dál. K tomu nechť pisateli dopomáhá nejen ten na nebesích, ale i porozuměním oplývající Literární Západ. Tomu chvála budiž vzdána.