literární západ

Ve světě je tuze veselo, zlověstně nám nabobtnávají a arogancí oplývají různá národněfašistická impéria, přičemž dochází i na výpotky vysloveně černého humoru: kupříkladu ze dne na den či z vteřiny na vteřinu zprostit funkce vskutku v cukuletu 1577 děkanů (slovy: patnáct set sedmdesát sedm!), to si zaslouží zápis do nějaké Guinessovy knihy černých rekordů! To se možná dokonce i někteří přesluhující funkcionáři v Plzni zachvěli strachy, leč zatím v českých končinách Turka ještě nemáme. Stačí, že čím dál víc ustrašených dušiček na dálku přisluhuje putinovcům tam u nich a putinismu u nás.

Zato máme Literární Západ, a proto se věnujme něčemu veskrze literárnímu. Kupříkladu literátům, kteří před mnoha lety zanechali v západočeské metropoli určitou stopu, někdy dokonce i docela výraznou stopu, jenže pak se nad nimi beznadějně uzavřela hladina zapomnění. A k tomu přispěli, jak už to pohříchu bývá, rovněž současní občané a soudobí oudové plzeňští: však se říká, že pod svícnem bývá nejtmavěji! Dozajista se dá pochopit, když o některém básníkovi, prozaikovi nebo dramatikovi z regionu není kupříkladu v akademických Dějinách české literatury ani zmínka, neboť literární dějiny nemohou být bezedné, mnohem trapnější a trudnější je ale skutečnost, že o takových tvůrcích mlčí jak hrob i příslušné regionální literární příručky! Jejich autoři tudíž nejsou natolik fundovaní, jak by se předpokládalo a jak by bylo zapotřebí. Ani v nich nemůže arciže dojít na všechny, to dá rozum, kolikrát však člověk kroutí hlavou, proč se naopak v takových příručkách píše o kdejakém obskurním kvaziliterárním ouchcapkovi, proč se v nich veskrze uctivě píše o nejrůznějších místních pišišvorech ve funkcích, především proč se v textu až do modrého nebe vychvaluje ba i sám autor příručky, zatímco na jiné se nedostalo? Namoutě, vrána k vráně sedá, a ta, která přiletěla odněkud odjinud, jako kdyby ani žila nebyla!

Zkuste například v takzvaných Dějinách literatury v západních Čechách, které by se měly od počátku jmenovat raději Nedějiny literatury v západních Čechách, a také to jsou z literárněhistorického pohledu velice nedějinné Nedějiny, najít alespoň pár slov namátkou o Františku Bohuslavovi! Byl to sice v prvé řadě pražský divadelník, leč nějaký čas působil také v Plzni, a to pod kuratelou věhlasného Vendelína Budila. Opakujme: v uvedených „Nedějinách“ se opravdu píše o leckom, kolikrát naprosto zbytečně a k všeobecnému žalostnému smíchu všech, kdo o dané věci něco vědí, nejspíše aby o jiných pro změnu nepadlo ani slovo. Takto pominut – ostatně spolu s mnoha jinými a mnoha dalšími – zůstal i dramatik a básník Bohuslav. Přitom stojí za zmínku, že shodou okolností právě před sto lety, tudíž v roce 1916, tomuto dnes již zapomenutému literátovi vyšla básnická sbírka nazvaná Z propadla, navíc s výmluvným a výstižným podtitulem Zápisky herce v nemocnici. Není to žádná stylizace: autor tenkrát narukoval, bojoval v řadách rakousko-uherské armády na jihovýchodní frontě a utrpěl těžké zranění. Ostatně: v Lexikonu české literatury má tento slovesný tvůrce samostatné heslo, kdežto v Nedějinách… no samozřejmě nic a nic pouhé. Nedějiny neznají dějiny.

V Bohuslavově knížce přitom najdeme i básně věnované Plzni, na niž zřejmě musel mít poeta více než dobré vzpomínky: jejich estetická kvalita sice není bůhvíjaká, pořád je však o poznání výraznější než u mnoha někdejších zbytečně vydaných titulů, kadidelnicky vzývaných v připomenutých Nedějinách. Co je ale zvlášť pozoruhodné: František Bohuslav patřil k poměrně skrovnému počtu českých literátů, kteří psali svého druhu chvalozpěvy na bojující c. a k. armádu – a jednu takovou báseň pojmenoval zcela adresně, totiž: Plzeňanům v Karpatech. Věnoval ji plzeňským vojákům či vojákům odvedeným v Plzni, kteří se ve třetím roce první světové války octli na karpatských bojištích. Jenže: jestlipak vůbec někdo ví nebo alespoň tuší, s kým v té době ti Plzeňané sváděli líté boje za císaře pána? Se Srby, Bulhary, s Rusy? Také o tom se koneckonců v Nedějinách literatury v západních Čechách mohlo napsat, neuškodilo by, leč kdeže! Dejme dávnému plzeňskému divadelníkovi v této chvíli na okamžik slovo a připomeňme si (prostřednictvím první a třetí sloky jeho básně), co s hřejivým pomyšlením na Plzeň napsal zrovna před sto lety:

„Tolikerá láska velkou

nyní mou je těšitelkou,

kteráž nedá ani spát

radostí, že na bojišti,

nepřátel kde kule sviští,

vzpomínaj´ i od Karpat. /…/

Pozdrav můj pak provázeje

Plzeň za lásku, jež hřeje,

vděčně dál nechť letí z Čech,

ustane tam, dnes kde žijí,

za krále a vlast se bijí,

Plzeňané v Karpatech.“

Nesrovnatelně víc je s Plzní spjat jiný literát, o němž zmíněné regionální příručky opět mlčí ještě víc než hrob a z badatelského pohledu si nasazují škrabošku mrtvého brouka. Ani v zastarale osvětových Kapitolách o literární Plzni, ani ve zmíněných Nedějinách nezavadíme ni slůvkem, ni písmenem o spisovateli, který se jmenoval Jindra Zoder – o pedagogovi, který nějaký čas působil na Podkarpatské Rusi (nejspíše na ni dostal prvorepublikovou „umístěnku“), pak se vrátil do Plzně – a to už měl vydáno několik prozaických i publicistických knížek. Ve čtyřicátých letech přesedlal na divadlo, sepsal vícero dramatických kusů, jenže v roce 1948 (to mu bylo šestatřicet let) odešel do exilu a posléze žil v Kanadě (přinejmenším především v této zemi), v níž roku 1987 také skonal. Publikoval zpočátku i tam (roku 1971 vydal v Torontu knihu Nezdařený útěk, nikoli ovšem u Josefa Škvoreckého: jeho nakladatelství tenkrát ještě nebylo na světě), leč víc informací o jeho exilovém živobytí bohužel nemáme.

To je pochopitelné. Mnozí naši krajané žijící v zahraničí s nadsázkou řečeno mizeli beze stopy a především se vytráceli z generační paměti. To by však nemělo být překážkou pro literární historii a především pro ty, kdo se zabývají literární historií v regionu. Zrovna ti by podobné mezery měli zacelit a zacelovat, zvláště ti by měli rovněž znát jak dramatická díla, tak i prozaické knížky zapomenutého plzeňského exulanta Jindry Zodera, s porozuměním charakterizovat jejich poetiku a žánrové zacílení, zejména ale o jejich pisateli aspoň vědět čili připomenout ho v daných příručkách: jenže ty díry ve vzdělání, ach, ty propastné ementálové díry ve vzdělání! A k tomu ta lenost, ta příšerná lenost si autorovy knihy vyhledat a přečíst! Ačkoli některé vyšly přímo v Plzni. Pořád je nutno se podivovat, proč takzvané Dějiny literatury v západních Čechách opravdu jsou všehovšudy Nedějinami! V nichž se namátkou dočtete, že kniha o Americe se prý odehrává v Rusku atakdál. Atakdál. Ba i jiné odborné bláboly.

Nic však nového pod sluncem: ta příručka jednoduše neprošla odbornou revizí ani zasvěceným lektorováním. Anebo si pan lektor či pan posuzovatel přečetl pouze obdivné tirády o své osobě a vše ostatní bohorovně pominul. Ano, takto se z Dějin stávají Nedějiny. O to víc stojí za to připomenout zapomenuté literáty jako Bohuslav nebo Zoder, o nichž otitulovaní páni „znalci“ vědí velké houby. Žel, je to tak: velké houby.