literární západ

Srpen je srpen je srpen a v tomto měsíci mívá i literární život cosi jako prázdniny. Ne že by se nepsalo, jak verše, tak i prózy mohou mít zrovna v létě zelenou, ne že by se nečekalo na kritické reflexe (někteří na ně ovšemže nečekají ani trochu), to se ale zpravidla ukáže až o něco později. Pokud však není na obzoru nic světoborného, proč si přiměřeně nezavzpomínat? Samozřejmě jen proto, abychom si připomněli jednu svého druhu skandální aféru. To když totiž před více než dvěma lety vyšel v Plzeňském deníku článek, v němž se mohutně volalo po obnovení kulturních Pramenů jihozápadu (nebo Jihozápadu?) – jinými slovy po vzniku zcela nového plzeňského literárního a kulturního časopisu, a to co nejdříve, div že ne na počkání, aby mohl začít vycházet v roce Ehm Ká. Přeloženo do srozumitelné novinářské češtiny tenkrát šlo i o rozhorlený požadavek, aby přestal vycházet čili přestal existovat západočeský literární měsíčník Plzeňský literární život (jenž přichází na svět od podzimu 2002) a byl v Plzni nahrazen něčím jiným. Buď jakýmsi Novým Pramenem, anebo Prameny Jihozápadu, jak se hlásalo v bombastickém titulku zmíněného novinového příspěvku.

Kdybychom na tehdejší text pohlíželi kupříkladu jako na malou násobilku, našli bychom v něm chyb jako máku a ještě víc. Závěr by byl, že jeho autor, který se stavěl do role regionálního věrozvěsta, ani malou násobilku neumí. Inkriminovaný pisatel se zjevně neorientoval ani v kulturní minulosti Plzně, ani v její kulturní přítomnosti, lidově řečeno vyrukovával s argumenty, z nichž by se dalo usuzovat, že přinejmenším spadl z višně. Nebo z Měsíce? Čímž nehodláme nikterak ostouzet jeho osobu, pouze konstatujeme, že byl úplně „mimo“. Nebo že prolhaně lhal jako kdysi Rudé právo? Proto ani nepřipomínáme jeho jméno: to je naprosto zbytečné. Koneckonců mu valnou část textu určitě někdo nakukal, nejspíše někdo ještě poťouchlejší a ještě proradnější. Od té doby již uplynul drahný čas a o nejmenovaném pisateli jsme slyšeli zcela minimálně, dá se říci nikdy při závažnější literární či literárněkulturní příležitosti. Možná mu křivdíme, možná je někde setsakra pečený vařený, nechť je však tam někde v poklidu vařený i v pohodě pečený. Nicméně to, s čím předloni přišel, bylo pořádně nedopečené a ještě víc nedovařené. Poznamenejme, že mu za ten výplod či výpad nakonec Plzeňský deník nevyplatil ani korunu honoráře, neb prý šlo o dopis čtenáře, čili o jeho vlastní iniciativu – a zhrzený pisatel se prý natotata odmlčel. Nu což, ba i ve funkcích si jistý čas pobyl, proto žádná škoda, že korunek malinko tenkráte pozbyl.

Stojí za to se ale k jeho náměsíčním výrokům alespoň ve zkratce vrátit, přičemž pisateli říkejme pan R.: žije přece v Rokycanech. Nuže, pan R. hodlal po třech čtvrtích století obnovit časopis Pramen (pravděpodobně pod názvem Nový Pramen) a argumentoval tím, že by mohl jednoduše vzniknout „na podnět občana“, čímž byl v této věci on sám. Leč on sám v tom nehodlal podle všeho figurovat: nápomocni, tuze, ba nadmíru nápomocni v tomto záměru měli být z hlediska Plzně a vůbec „našeho spádového jihozápadu“ jacísi nejmenovaní lidé, kteří byli či jsou se západočeskou metropolí „rodinnou a kmenovou soudržností propojení“. Možná nějací Vontové, možná nějací ilumináti, možná templáři, možná „lájoni“, kdo ví! Pan R. sice velice povšechně psal o „našem starobylém městě Plzni“, zhola nic víc si ale netroufl ani naznačit. Opakujme: není opravdu vyloučeno, že to celé ani krapítek nebylo z jeho hlavy.

Možná až na jedinou výjimku: pisatel tak trochu nastínil, že by Nový Pramen, či jak se to mělo jmenovat, mohl být dotován rovněž z dotačních programů „stále úplnější a fakultovatější Západočeské univerzity“. Která mu ostatně, jak sám nápaditě napsal, připomíná včelí roj. Které dotační programy však mohl mít na mysli? Že by ty, které byly či mohly být určené na pomoc právníkům? Nebo filosofům? Nebo dokonce Pedagogické fakultě? Bůh suď, možná ano, poněvadž pan R. se vzápětí oháněl ve vztahu k Plzeňskému literárnímu životu až urážlivým výrokem o „kompetentní redakční radě“ nebo o „nezkorumpovatelné správní radě“. Jenže krást, urážet a především lhát se nemá: tou dobou Plž už přece dávno neměl žádnou redakční radu a v pohodě vycházel dál, zatímco nějakou správní radu neměl nikdy. S nadsázkou řečeno, rok za rokem přežíval a přežívá o hladu čili v krušné finanční nouzi (líp na tom bohužel není ani v současnosti), takže „korumpovat“ nebylo z čeho. A naštěstí ani koho. Drtivá většina autorů a sympatizantů Plže jsou totiž mimo veškerou pochybnost slušní lidé. Věřme, že dokonce všichni.

Bylo v té době asi oprávněně řečeno, že bludný článek pana R. nikdo v Plzni nebral vážně (s výjimkou jeho neznámých našeptávačů), nejspíše ani v redakci deníku, která ho uveřejnila. Kupodivu se však ukázalo, že se daný text mohl stát podnětem k obnovení – leč nikoli Nového Pramene či nějakých Pramenů Jihozápadu, nýbrž kulturněhistorické revue Pěší zóna, v níž kromě archeologie či památkové péče docházelo v dosti skrovné míře i na literaturu. Časopisu, jehož zániku (zkraje třetího tisíciletí) je záhodno litovat a který zanikl zřejmě i z vůle těch, kdo v náznacích pana R. představují tuze záhadnou a nabubřele představovanou „rodinnou a kmenovou soudržnost“ lidí z Plzně. Zmíněný článek vyšel v květnu 2014 – a na přelomu roku 2014 a 2015 vznikl z iniciativy úplně jiných lidí či občanů než pana R. a jeho rádců projekt obnovit Pěší zónu. Jak se ukázalo, došlo toliko na projekt. Prý se dlouho diskutovalo, zdalipak se periodikum bude jmenovat zase Pěší zóna, či jinak, prý se připravilo první číslo, to třetí se mělo věnovat výhradně literatuře. Někdy tyto texty leží, někde si našly svůj utěšený šuplíček. Týdny a měsíce běžely, ba i více než rok už utekl. Záhy nastane podzim 2016 a je evidentní, že k obnově Pěší zóny v dohledné době nedojde. Přinejmenším nikoli v té „reprezentativní“ podobě, jak se o tom loni po Novém roce uvažovalo. Uvažovalo se o tom opravdu vážně? Nebyl to nakonec jen nějaký polopivní plán? Nebo dokonce jen druh pivního humoru?

Takže rodinné kmenové soudržné propojení nebylo zřejmě k ničemu, i když nikdo nemá zdání, co měl pan R. na mysli. Možná pár strejců v parku nebo na postech, co spolu mluvějí? Baže, na lavičkách se o časopisech snadno mluví, daleko obtížněji se však dělají. Proč se vskutku v Plzni nakonec nikdo ve vší vážnosti a serióznosti nevydal nejednoduchou cestou obnovování Pěší zóny? Další záhada, další tajemství, zdá se ale, že všichni od toho dali ruce pryč. Tudíž i finance pryč, i velké oči pryč, tudíž i Pěší zónu (prý pod názvem Zónu P) pryč. Bodejť, řeči se vedou, pivo se pije a plzeňské zvlášť, jenže vydávat literární nebo kulturní časopis pravidelně, nejenom vydat s velkým humbukem první číslo, to je obrazně řečeno práce jak na kostele. Kdo má mlhu před očima, ten vidí v podobném periodiku jen „legrácky“, nikoli spoustu zajímavých příspěvků. A proč (třeba zrovna v Plži) ty příspěvky nejsou ještě zajímavější a ještě hodnotnější? Z jednoduchého důvodu: poněvadž je západočeští a plzeňští autoři nepíší tak často a tak úžasné, jak by si redakce a čtenáři přáli. Nejednou hodnotovou laťku zachraňuji či zachovávají Plzeňané žijící například v pražském, brněnském nebo ostravském exilu.

Zůstává jeden pramálo očekávaný žolík: že by totiž vlastní literární časopis začalo vydávat Středisko západočeských spisovatelů. Mohlo s tím přijít už dávno: před deseti lety, před pětadvaceti lety… Navíc se zdá, že Středisko financemi oplývá, zatím je však nekoncepčně promrhává na rádobyzábavné knížečky o pejsáncích a kočičkách, pouze na zbytečné knižní veledílo o chlupatých knedlících a podobně na poslední chvíli nedošlo. To by další peníze beznadějně a zbytečně vyletěly komínem, o kvalitě nemluvě. Pochopitelně máme na mysli opravdický literární časopis, žádný dvou- či čtyřstránkový občasný leták. Tady by ale hrozilo, že v takovém střediskovém občasníku (?) by asi směli své opusy tisknout jedině členové Střediska, tudíž by mnoho Plzeňanů a Západočechů utřelo pusinku. Anebo by museli mít obrovskou protekci. Zrovna pan R. by si ji shůry určitě opatřil nebo vyškemral. A dožadoval se i honoráře.

Zopakujme si, co tenkrát pan R. napsal: „Co pak s Plzeňským literárním životem, s jedním neúnavným akademikem a jednou starostlivou plží maminkou?“ Nepověděl, leč naznačil, že by přinejmenším tihle dva museli jít i se svým Plžem pěkně od válu. Co není, může být. Tak si počkejme, však už na to někteří „pozitivně“ čekají s dobře zadržovanou a udržovanou škodolibostí celých čtrnáct let.