literární západ

Proč pro změnu nezačít uvedením jedné prolhané informace na pravou míru? Nuže, před dvěma týdny jsme psali o publikaci Vlno – 70. Jeden z otištěných a do sborníku zařazených „jubilejních“ příspěvků byl veskrze parodický (žel také ještě víc polemický) a není divu, že kolem parodií se vznášívají všelijaké otazníky. Proslýchá se například, že v publikaci uveřejněná parodie je ta „ostřejší“ verze, zatímco otištěna měla být jakási verze mírnější.

Nebyli jsme u toho, máme však obě verze k dispozici, tak si to ujasněme. Je naprosto zjevné, že z 98 % nebo z 99 % jsou identické čili stejné. A v čem tkví ten zdůrazňovaný grandiózní rozdíl? V podstatě jedině v tom, že v jednom ze sedmi parodických nebo parodujících odstavců měla být vypuštěna tato víc polemická než parodická krátká pasáž: „Proto jsem také jeden čas doporučoval /rozuměj: jubilant, pozn. dr. No/ nominaci básnířky M. na literární cenu, a když se později stala laureátkou, tak jsem nesouhlasil. Je to prosté, ona ustrnula a já se posunul. Mým posláním je nalévat čtenářům výhradně čisté víno.“ Tato málo důležitá jedovatina v definitivní podobě sborníku zůstala nevypuštěna. Můžeme si na okamžik pouhý připustit, že by si náš parodista mezitím přečetl jeden ze Zápisníků dr. No, v němž se celá záležitost podrobně vysvětlovala (už nemáme chuť se k tomu vracet…), všem sedmilhářům žalobníčkům navzdory? Stěží, panáček parodista na Literárním Západě údajně absolutně nic nečte, nečte a číst nebude. Zato si ze Zápisníků dr. No pečlivě, velice pečlivě vypisuje (ač nic z toho nečte) a dušuje se, že v parodii použil výhradně toho textu nebo těch slov, který či která jubilant někde napsal nebo řekl.

Arci, parodie je parodie, co na to ale říct jiného než: Houby s octem! Jedině ve své bulvárně banální fantasii si mohl pisatel vyfantazírovat tak nesmyslné a přitroublé věty typu: „Jdeme s Alešem po bulváru Clichy, když mně kolemjdoucí mulatka neočekávaně zašeptá u ucha: Mesijé! V metru mně pak podpatkem šlápne na nohu mladá Pařížanka.“ V této větičce se prý pisatel marně dožadoval záměny na „mladičká“ místo „mladá“, leč marně, ach, marně! Chudák univerzitní profesor Aleš Haman, vůbec si nedovedeme představit, že by zrovna on štrádoval po bulváru Clichy, místu mnoha neřestí! Odtud si to prý parodovaný jubilant i s profesorem Hamanem namířili přímo ke Kunderovi. Inu, vymyslet si putování z pařížské „čínské čtvrti“ na druhý konec města do Clichy a potom zpátky do centra, kde pobývá Milan Kundera, to náš parodista nemohl nikde vyčíst ani zaslechnout: to je naprostá nehoráznost.

Co si zato naopak dovedeme nadmíru živě představit: totiž scénu nebo výjev, pravda, nepříliš utěšený a podařený, jak pan pisatel parodie courá po tamějších polovykřičených pařížských končinách s pusou pootevřenou a loudivě oslovuje kolemjdoucí mulatky. Právě tato místa v Paříži pravděpodobně dobře zná, možná dohromady víc než cokoli jiného v metropoli nad Seinou. I když, kdo ví, třeba mu opravdu v metru šláply jedna mladá a jedna mladičká Pařížanka na nohu podpatkem! Tyhle dva vrcholné zážitky si pisatel snaživě čili cucavě vycucal z prstu: proč ne, od toho prstíčky má, neměl by však lhát, že se to vskutku událo a že on to jen laskavě dotvořil. Být mladou Pařížankou, nešlápnu, ale pořádně si na páně parodistu dupnu. Ostatně: neříká se „Mesijé!“, a dokonce ani „Mesjé!“, voni Francie znalí parodisti! To už je trapná neznalost, též proto k parodii to má zatroleně daleko!

Parodie je parodie a má svá jasná pravidla. Nicméně každý, kdo vstupuje do veřejného dění, ať už jako kritik nebo jako publicista, musí počítat s tím, že se může stát předmětem nebo přímo žádoucím terčem parodie. Přičemž parodie bývají kolikrát velice různého kalibru, ladění a ražení: přátelské, mírumilovné, ironické, provokující, rýpavé, štiplavé, jedovaté, sršaté, jízlivé, ba i nenávistné a vysloveně nepřátelské. Nebo i parodie maskující vlastní, mnohdy až neúnosnou ješitnost pisatelovu. Leč opakujme, to patří k řádu věcí, a záleží na tom, kdo a s jakými úmysly s tou či onou parodií přichází, zda s dobrými či veskrze zlými, závistivými a řevnivými. Dá se to zřetelně demonstrovat na příkladu politických karikatur, které jsou též parodiemi svého druhu. Nad těmi se karikovaný či parodovaný kolikrát může od srdce zasmát, pokud nejde pouze o nějaké laciné zesměšňování.

Může nám posloužit i jiný příklad z literárního světa či ze světa literatury: když někdo hodně často nebo skoro soustavně vystupuje se svými písemnými výtvory na veřejnosti, vydává se všanc nebezpečí, že ho (dnes, teď, za pár let, před pár lety) některý grafoman okřikne či obviní, že tvůrce je grafoman. Tumáš, čerte, kropáč! Z tohoto pohledu by se za grafomana pochopitelně dal považovat i T. G. Masaryk, F. X. Šalda a kdekdo další, kdekterá osobnost jejich významu, v současnosti by mohlo takto jít kupříkladu o hojně publikujícího Tomáše Halíka nebo o jeho mladšího přívržence Martina C. Putnu, nemluvě o mnoha jiných. Z pohledu grafomanů zrovna tito lidé jsou samí grafomani a dají se z tohoto pohledu jistěže i parodovat či zparodovat. Pohříchu často víc nepřátelsky než přátelsky. Leč málo platné, něco zcela podstatného však takovým posměváčkům beznadějně uniká.

Již před pár týdny jsme konstatovali, že kouzlo (je-li jaké) parodie přichází vniveč, jde-li všehovšudy o skrytou polemiku. Narazíme na ni skoro napořád i ve zmíněném parodickém příspěvku ze sborníku Vlno – 70. V jedné pasáží se tam jubilant náramně zesměšňuje či paroduje a výsledek je pramálo lichotivý: zdálo by se, že parodie je plně na místě. O co však v ní ve skutečnosti kráčí? Jubilantovi nešlo pod nos, že nejmenovaná instituce nominuje na dejme tomu soutěže v plavání nejmenovanou osobu, která pro to nemá žádnou kvalifikaci, vůbec totiž neumí plavat, přesto je na tyto soutěže danou institucí vysílána znovu a znovu a znovu. Asi že má pěkné plavky, byť plavat se doposud nenaučila. A dokonce ani nemá v úmyslu se o to ba i toliko pokusit, zjistit, o co v takových soutěžích běží a kráčí: stačí, když je (a bude) nominována.

Nuže, za tento postoj dostává jubilant parodicky co proto, jeho chování se v parodické nadsázce jeví nejenom pořádně směšné, ale i nesnesitelné a nepřijatelné, povýtce i takové, které tím pádem nepatří do slušné plzeňské společnosti. Nebohý objekt parodie je kaceřován, zároveň tím však parodista dává vehementně najevo, že dílem mu ani za mák nevadí, že se na plavecké soutěže posílá neplavkyně, dílem svou parodií přitaká, že si ona instituce počíná jednoznačně správně, když na soutěže v plavání nepřetržitě nominuje neplavkyni. Právě z toho důvodu si pak jubilanta bere na parodický paškál a s gustem paroduje jeho moresy. Což je koneckonců snadné: víte snad o někom, kdo by byl bez chyby a komu by se nedalo zhola nic vytknout? A učinit ho předmětem parodie?

Je tu ještě jeden žánrový zádrhel: parodie může a má nadsazovat, karikovat, přehánět, měla by však zároveň do určité míry respektovat charakter textu, jejž tak či onak paroduje. Kdo zná knihy jako Řádečky nebo Zápisník dr. No, ví, že u druhého titulu se 1. osoba téměř nevyskytuje a v Řádečcích spíše méně než více: u literárního deníku se tvarům jako čtu, píšu, vzpomínám si, myslím… vyhnout nelze. Ale v inkriminované parodii došlo k posunu jak hrom: je to samé já, já, já a zase já. Nic jiného než dosebezahleděné já. Ladislav Klíma by asi mluvil o egodeismu, zde ovšem jen o egodeismu neprávem parodovaném. Drtivá většina parodovaných textů se ale v originální podobě vztahuje ad rem, nikoli ad personam, leč tady to vyznívá jako bludný kruh kol jedné persony. Do bludného kruhu zabředla i „jubilejní“ parodie: vždyť její těžiště je v osobních útocích a v polemice s jubilantem, pro niž pisateli vesměs chybí rozumné a seriózní argumenty. Nezbývá mu než popaprikovaně parodovat.