literární západ

O plzeňském či západočeském literárním měsíčníku Plž se říká, že je to de facto i de iure náš jediný regionální literární časopis v českých zemích a na tomto šprochu bude asi pravdy mnohem víc než trochu. Pozastavme se však v této souvislosti nad tím, jak si obecně má počínat regionální časopis, případně časopis vycházející v regionu, což v žádném případě není jedno a totéž, dokonce v tom jsou veliké, ba převeliké rozdíly. Máme na mysli výběr a zastoupení autorů z pohledu regionu, nikoli tedy s přihlédnutím k estetické kvalitě jednotlivých příspěvků: neboli kráčí o problém, kteří autoři mají či mohou být v regionálním periodiku zastoupeni, kteří spíše ano a kteří zase spíše nikoli – nebo kdy je to zjevně na pováženou. Zároveň to bývá v každém individuálním případě zpravidla v něčem výrazně jiné a v něčem zase velice stejné.

Začněme těmi, kteří do literárního regionu nepatří a zdánlivě by se tudíž o nich vůbec nemělo přemítat: tedy o literátech „cizích“, kupříkladu z Prahy či z Brna, ale i z menších měst a míst jako například ze Sedlčanska nebo z Liberecka. Budou-li osloveni, pak se dá hovořit o „otevřeném“ pojetí časopisecké práce, ne-li, potom naopak o pojetí „uzavřeném“. V souladu s druhým pojetím platí, že pan „cizák“ nemá v regionálním literárním periodiku co pohledávat: nechť je vyhrazeno toliko místním literátům a nikomu jinému. Pochopitelně se pak nastoluje otázka, co značí „místní“, kdo jím je a kdo již není: tuze záleží na autorově vztahu k městské lokalitě, v tomto případě arciže k západočeské metropoli. Za „místní“ čili za plzeňské autory se ale víceméně automaticky považují i literáti kupříkladu ze Starého Plzence, z Blovic, ze Stodu a vůbec z okolí Plzně.

Někde a někdy se však v uvažování o regionu a o jeho vymezení začne objevovat jakási téměř neviditelná hranice, která může pohříchu napáchat někdy i víc škody než užitku, pokud se z ní bude dogmaticky vycházet. Též z tohoto důvodu se raději povědomě i podvědomě stírají rozdíly mezi striktním „plzeňský“ a méně striktním „západočeský“ a do „plzeňského“ regionu se započítávají i literáti, kteří žijí, působí a píší například v Klatovech nebo Rokycanech. Byť si přiznejme, že jich je méně než poskrovnu. Vstřícnost vůči nim je nepochybně rozumná: ruku na srdce, kde jinde než právě v plzeňském periodiku by měli dejme tomu tachovští nebo stříbrští literáti publikovat? Jistěže si mohou založit například Rlže neboli Rokycanský literární život, doposud však tak neučinili. Co není, může být, prozatím však nic takového na obzoru věru není a ani se nikterak neočekává.

Jestliže však bude regionální literární časopis „otevřený“ a není divu, že řada literátů po tom volá a že to dokonce někdy pokládají za podmínku sine qua non existence seriózního literárního periodika, pak to logicky vede k tomu, že v časopise jsou vítáni i autoři mimozápadočeští, nejenom plzeňští. Mohou to být literární naděje nebo naopak tvůrci renomovaní: ti ovšem publikují v kterémkoli časopise a jejich figurování namátkou na stránkách Plže by nebylo nic nového. Spíše by to měli být slovesní umělci, kteří mohou mít se západočeskými a plzeňskými ledacos společného – anebo kteří svým způsobem naopak ztělesňují naprosto jinou poetiku nebo estetiku. Zkrátka a dobře jejich příspěvky se mají stát nepopiratelným zpestřením časopisu. V daných případech nemusí jít o nějakou vazbu na Plzeň nebo na západní Čechy: tvůrci nechť jsou jednoduše vyzváni k publikování v daném regionálním periodiku. Souhlasí-li (povětšinou souhlasí rádi a na nabídku ochotně reagují), je to i specifická podpora literární kultury v regionálním časoprostoru a dozajista také projev určitého uznání vůči zvolené regionální tribuně: uznávaní autoři mají přece příležitostí něco otisknout habaděj, ne-li dokonce mnohem více než habaděj.

Dále je tu, což se týká kdekterého literárního nebo kulturního regionu, velké (může i nemusí být mimořádně početné) společenství autorů či umělců, kteří jsou s regionem v nějaké míře spjati, přičemž tato „míra“ bývá značně různorodá. Patří sem rovněž plzeňští či západočeští rodáci, leč i zde je záhodno rozlišovat: pokud se někdo v Plzni (či v okolí) „jenom“ narodil, to je spíše úřední konstatování než nějaká literárněkulturní skutečnost: častěji by mělo jít o ty, kteří v Plzni strávili dětství, případně mládí, vyrostli v ní, chodili do školy, leccos tady prožili, takže na ni mají utěšené vzpomínky. Což mohou být i rodáci „odjinud“, pokud je osud zakrátko zavál do plzeňských končin, kupříkladu již v útlém věku. Jejich spjatost s regionem bývá v tomhle ohledu více než průkazná, i když tito tvůrci nejednou v současnosti už delší čas žijí nebo působí někde jinde a do západočeské metropole se „vracejí“ kolikrát už pouze prostřednictvím svých literárních textů.

Další skupinu tvoří ti, kdo v Plzni (nebo v jiných západočeských městech a místech) strávili jen nějaký čas, ovšem čas významný, který poznamenal jejich životní příběh: studovali v ní, byli tady určitou dobu zaměstnáni, nějakým způsobem v ní působili. Namátkou: Zdeněk Šmíd. Netýká se to ale těch, kdo měli v západních Čechách „chatu“, ačkoli i zde mohou občas výjimky potvrzovat pravidlo. Náleží sem však i ti, kdo si v Plzni nebo v jejím okolí za starých časů odkroutili vojenskou prezenční službu: jak v tomto případě nepřipomenout výrazné osobnosti soudobého českého písemnictví, jakými jsou v abecedním pořadí například Zeno Kaprál, Petr Král či Pavel Řezníček, autoři mnoha desítek umělecky závažných knih! Jistěže i další, byť jsou možná méně známí. Zrovna v případě Řezníčka se z tohoto „vojcla“ v plzeňských kasárnách „zrodil“ člověk se zájmem o literaturu a budoucí spisovatel.

Region je region, žádní literární pohraničníci se však na žádné „čáře“ nevyskytují, a tak se stalo zvykem, že Plzeň má svého druhu literární kuratelu i nad autory řekněme severozápadočeskými: to znamená nad literáty z Chebu, Mariánských nebo Františkových Lázní, ba i z Karlových Varů. Třebaže opět kráčí o ojedinělé případy, nelze je pominout či opomenout: koneckonců i jejich tvůrčí součinnost vyznívá jako argument pro zmíněné „otevřené“ pojetí literárního regionu. Někteří působili či doposud působí v instituci západočeských spisovatelů sídlící v Plzni: vzpomeňme kupříkladu nedoceněného tvůrce, žel již zesnulého Jindřicha Konečného, jenž dožil své dny v Horní Blatné. Se západočeským literárním kontextem byl v nedávných (?) dobách tradičně spojován například festival Literární Františkovy Lázně, nyní obnovovaný. Nebo taktéž hodnotná klatovská soutěž Literární Šumava, bohužel již natrvalo zaniklá.

Resumujme: platí moudrá slova klasikova, shodou okolností plzeňského rodáka, že „každý jsme odněkud“. Ergo může literární Západočech publikovat ve všech celorepublikových literárních časopisech, ovšem v rámci západočeského regionu má domovské právo. Záleží ovšem na tom, jak k tomuto právu domovskému přistupuje. Někteří nesnášejí konkurenci, poněvadž ve srovnání s ní jejich příspěvky někdy nepůsobí nijak přesvědčivě, jiní ji naopak vítají jako něco, co má v literárním světě své opodstatnění: buď se cizími texty inspirují, anebo se s nimi mohou srovnávat a hodnocení se může přiklonit i na stranu „domácích“, nejenom „hostů“. Sečteno a zváženo, v regionálních literárních časopisech by měla mít zelenou zmíněná „otevřená“ koncepce, umožňující přátelskou koexistenci autorů z regionu s autory spjatými s regionem i s autory „návštěvníky“. To se ostatně týká nejen Plže coby regionálního literárního periodika, leč dozajista i Literárního Západu.