literární západ

O Ceně Bohumila Polana jsme už v Zápisníku dr. No psali mnohokrát a některé věci připomínali znovu a znovu, přičemž se zdá, že bychom je stejně mohli opakovat snad dokolečka a donekonečna, ne-li opravdu nekonečně. Obecně vzato to beztak není příliš zajímavé téma. Zejména v souvislosti s občasnými nesmyslnými výroky soutěžní poroty žel prestiž CBP viditelně upadla. Že by až na úroveň zvlášť „vypečených“ porot? Nelze popřít, že někteří laureáti Ceny Bohumila Polana mají nemalé renomé (Ivo Hucl, Robert Janda…), můžeme mít radost z vavřínů přiznaných kupříkladu Milanu Čechurovi nebo pseudonymnímu píšícímu výtvarníkovi Vhrsti, kolikrát jsme však svědky až perfidního licitování. Nejhorší je či bylo, když porotci ve svých verdiktech nadutě ignorovali nebo zpochybňovali díla těch západočeských tvůrců, kteří se přitom po zásluze těší celorepublikovému uznání. Jak je vidět, ne všichni si v podobných případech bývají rovni, zvláště v jedné odnoži literární Plzně někteří nerovní jsou tu a tam údajně rovnější.

To je však minulost. Jenže právě v minulosti jsme bývali svědky, že porota často hodnotila poměrně velké množství knižních titulů (přihlášených nebo vybraných do dané literární soutěže). Pamatujeme, že se soutěžící knížky daly rozdělit na obstojnou hromádku básnických sbírek a na podobně utěšenou kupajzničku prozaických publikací. To se také mohlo stát příčinou (pohříchu dosti nešťastně uplatňovanou), že se Cena Bohumila Polana rozdělovala mezi dva autory a že tudíž v její historii nejednou přibyli hned dva noví či další laureáti. Nebyla to ani trochu dobrá rozhodnutí, zároveň bylo ovšem z čeho vybírat, což také hrálo nebo mohlo sehrát svou roli. Nyní, jak se zdá, je situace naprosto opačná. Možná se do soutěže vskutku nepřihlásil nebo ani nehodlal přihlásit tak hojný počet autorů jako v dřívějších letech, možná organizátoři soutěže nikoho k přihlášce iniciativně nevyzvali. Pravdou je, že některým literátům by se asi po nedávných zkušenostech nechtělo obětovat tři povinné výtisky pro porotu, když právem pochybovali o hodnotě soutěže.

Nicméně platí, že nynější situace je v Plzni hluboko „pod čarou“, jak rád říkává jeden bezúhonný plzeňský svatý muž andělských mravů. V letošním roce totiž o Cenu Bohumila Polana soutěží všehovšudy devět autorů! Čili nikoli patnáct, dvacet nebo skoro třicet, leč opravdu a jedině toliko devatero statečných. Možná ale k přihlášce do dané soutěže tito literáti nijak moc statečnosti ani nepotřebovali. Přesto ruku na srdce: devět soutěžících je setsakramentsky málo a do určité míry to připomíná některé skoro neznámé, byť i tak bohulibé regionální soutěže, v nich tu a tam dochází k tomu, že v nich bývá víc porotců než soutěžících literátů. Tady jsou počty takové, že na pět porotců (připomeňme, že porota je tradičně pětičlenná) připadá, jak jsme již konstatovali, devět autorů. To do velké míry a z pochopitelných důvodů členům poroty nesmírně usnadňuje práci: nepotřebují jako v předcházejících „tučných“ ročnících pilně a přičinlivě přelouskat několik desítek knih, jelikož jim bohatě stačí přečíst pouze „hubenou“ čili nevelkou kupičku. Z tohoto důvodu by se nejspíše měli paní porotkyně a páni porotci medle vzdát půlky porotcovského honoráře nebo jej (přinejmenším tu půlčičku!) věnovat na charitativní, kulturní či veřejně prospěšné účely.

Devět autorů… Kdeže, to nebude žádné devatero pohádek. Pisatel Zápisníku dr. No se kajícně přiznává, že o jednom autorovi nebo autorce (proč jmenovat? proč prozrazovat?) nikdy v životě neslyšel, což jistěže zhola nic neznamená. Pokud dotyčný nebo dotyčná neuspěje, svět se nezboří, pokud naopak uspěje, ani pak se svět nezboří, budiž mu nebo jí přáno a nepochybně se o této personě posléze dovíme víc. Však známe pradávné rčení, jež praví: „Více se dovíte později.“ Co když se ale nedovíme pranic? Máme se pídit, nebo se nemáme pídit? Leč žijeme ve třetím tisíciletí, ergo naše zvědavost může být snadno ukojena a dá se dosti jednoduše zjistit, o koho v daném případě kráčí, kdo jest ta neznámá nebo ten neznámý. Proto jsme danou personu po určitém váhání nakonec identifikovali, nicméně toto tajemství uchovejme ještě pár týdnů ve schráně svých srdcí. Zvítězí-li, nebudeme tudíž úplně překvapeni, nezvítězí-li, rovněž se nebudeme cítit zvlášť zaskočeni. Však víme, že koneckonců není tolik důležité zvítězit jako zúčastnit se. Vždyť není vyloučeno, že se v příštím roce přihlásí ještě míň soutěžících než letos, a tak neplačme přespříliš a v předstihu nad nynějším obrazně řečeno rozlitým mlékem.

Tím jsme „vyřešili“ zmíněnou neznámou či uvedeného neznámého a zbývá nám osm soutěžících autorů, rozuměj autorek a autorů! Někteří jsou takřečení „obojživelníci“, čímž máme na mysli, že takoví literáti nebo takové literátky píší jak prózu, tak i poezii. Pokud se nemýlíme, nakonec to v letošním ročníku CBP dopadlo tak, že v soutěži bude hodnoceno patero pisatelů přihlášených knih veršů a trojice tvůrců právě tak přihlášených prozaických publikací. Jestliže budou v letošním soutěžním ročníku udělena rovněž četná uznání, pak může dojít k tomu, že se takto ocení plná třetina zúčastněných. To znamená, že všichni mají dosti velkou šanci na úspěch v soutěži CBP! Podíváme-li se na tuto osmičku ještě kupříkladu z hlediska jejího věku, relativně nejvíc je mezi nimi literátů dejme tomu poněkud dříve narozených, přijatelně je zastoupena rovněž střední generace a nepochybně chvályhodné jest, že se do soutěže přihlásili nebo byli přihlášeni taktéž dva mladší autoři, jeden básník a jedna básnířka.

Kdyby do toho měly mluvit osoby spjaté s Literárním Západem, asi by se na laureátovi či laureátce velice rychle a velmi snadno shodly. Jenže prozradit to, to by také mohlo vyznít jako příslovečný polibek smrti! Hned by hrozilo, že rozliční zdraviči u vrbiček by pelášili a úpěli: Té či tomu to v žádném případě nedávejte, copak nevíte, že pro tu či pro toho má samá slova chvály server Literární Západ? Hrůza hrůzná… Tohle nebezpečí by se vmžiku vznášelo nad všemi čtyřmi plzeňskými řekami. Jak na to reagovat? Vcelku přímočaře: můžeme přece verdikt poroty v Zápisníku dr. No absolutně pominout. Třeba nebude stát za nic. Když si jen na chvíli pouhou totiž představíme, jaké obskurní postavičky se v porotě bůhvíkým pozvány uvelebily! (Arciže tím nemyslíme Helenu Šlesingerovou, jíž v této souvislosti vyjadřujeme upřímnou soustrast, s kým a s čím se musí potýkat.) Pokud by však vavříny sklidil náš (nebo pouze v očích dr. No) favorit/favoritka, arciže upřímně zaplesáme. K vlastnímu verdiktu se však dozajista vracet nemusíme. Můžeme, proč ne, ale skutečně nemusíme, nejsme tím nikomu povinováni. Děj se vůle literární. Vždyť příští porota může být ještě horší. Ba dokonce i mnohem příšernější: vždyť kdo s kým sedává, ten s tím sedává.