literární západ

Zpívávala se, zpívala proslulá trampská píseň: „Na hradě Okoři / světla už nehoří / bílá paní šla už dávno spát…“ Mohli bychom dodat, že šla zřejmě velice časně spát, neboť na Okoři určitě brzy neměla co ke čtení. Na jiném „hradě“ je to pár dní o poznání lepší, bílá paní tam sice není a tudíž o půlnoci nemá strašení v popisu práce, jak je během staletí naučená, zato četby je tam víc než habaděj. Opravdu víc než habaděj, takže se touto situací můžeme v mírně žertovné nadsázce zabývat.

Před několika týdny jsme se v Zápisníku dr. No pozastavili nad skutečností, že nakladatelství Falout, které svého času hojně a pilně vydávalo knižní produkci západočeských literátů (předpokládáme, že vesměs za podmínky finančního sponzoringu ze strany Střediska západočeských spisovatelů), nabízí k odprodeji zbylé výtisky za symbolickou cenu jedna koruna česká za výtisk. U některých svazků šlo (zřejmě) o jednotlivé kousky (?), u jiných naopak o stovky kusů (opět: zřejmě, spíše však s velikánskou pravděpodobností). Nakladatelství se logicky obrátilo na Středisko, to však namítlo, že nemá kde tyto přebytky uskladnit a přechovávat (nechť posoudí jiní, do jaké míry se dané tvrzení zakládá na pravdě, zda je to výraz dobré vůle či naopak), načež vyzvalo své členy k volnému odkupu vybraných svazků v různém počtu. Zároveň přiznalo, že vedení Střediska u vícera vydaných knížek nemá po uplynulých letech už ani tušení, o co jde a kdo je jejich autorem čili pisatelem. To asi byla „kvalita“!

Připomeňme, že v Zápisníku dr. No jsme v této souvislosti zalitovali, že se takhle na nepomyslné „dlažbě“ octnou (nemluvě o jiných svazcích) pohříchu i neprodané zůstatky kupříkladu umělecky výrazné sbírky zesnulého Romana Knížete Fantasia suita nebo (uveďme namátkou) výtisky více než pozoruhodného a závažného románu rovněž již zesnulého prozaika Jaromíra Šestáka Babylonská věž, doposud jediného českého literárního svědectví o dlouhodobě zamlčovaných plzeňských „událostech“ v červnu 1953. Leč jakáž pomoc, to je pochopitelně v prvé řadě interní západočeská a „středisková“ záležitost. Co bychom si povídali, nad tou či onou knížkou lze mávnout rukou: vždyť na svět koneckonců ani přijít nemusela, takže když záhy kdekomu sešla z mysli, může zrovna tak bez jakýchkoli škodlivých následků sejít i z očí.

Odbočme však na pár okamžiků: mýliti se je lidské, odedávna je to přímo typicky lidské, mýlit se dozajista může každý, ergo i dr. No. A nejen mýlit, může se jednoduše dopustit nějaké prachobyčejné nemilé chyby. Když teď v závěru předchozího odstavce psal o Plzni v červnu 1953, mohl se přemýšleje o další větě přepsat a napsat v pominutí mysli „v červenci 1953“ (nebo v květnu, mohl uvést i nesprávný rok) a zrovna tohle by (na rozdíl od jiných překlepů) při konečné kontrole textu nešťastně přehlédl. Tato zjevná chyba by pak v textu zůstala, neboť někdy ani cizí oči nevidí a neuhlídají všechno. To se stává nejen skoro všude, ale úplně všude. Proč ale o tak banálních maličkostech píšeme? Poněvadž se občas stáváme svědky poněkud perfidního paradoxu: jistí lidé v Plzni se dušují, že Zápisník dr. No a vůbec příspěvky na Literárním Západě nikdy nečtou a nebudou číst; dokonce se tím přímo holedbají, neboť neobeznámenost je v ignorantské pýše nebo pejše náramně posiluje.

Bodejť! Leč k řečenému paradoxu: stačí, abychom se dopustili podobného prohřešku a napsali nesprávné datum či se zmýlili v jiné maličkosti, hnedle ti, kteří Zápisník dr. No prý nikdy a nikdá nečtou a číst nehodlají, si zamnou ruce radostí a rozkejhavě se ozvou jak několikero husí potrefených. Takhle se kdysi rozpoznávali fízlové: dala se do oběhu neexistující skutečnost a pohlídalo se, kdo ji okamžitě nahlásil na policii. Rovněž nyní je nanejvýš pravděpodobné, že někdo čte Zápisník dr. No tajně, na zapřenou, zato fízlovskýma očima: vskutku nadrženě čeká, zda v něm neobjeví nějakou chybu. Takže protentokrát zkusme zcela záměrně napsat, že červnové události v Plzni 1953 se odehrály v červenci 1954, schválně jestli to vbrzku zabere! Minimálně si to pan dotyčný a páni dotyční, co Literární Západ „nečte“ a „nečtou“, pečlivě poznamená nebo poznamenají.

Raději spějme zpátky k neprodaným výtiskům knížek členů Střediska západočeských spisovatelů. Následující líčení záměrně stylizujme do podoby frenetického „vyprávění nočních hubeňourů“, máme-li se odvolat na Patricka Linharta a Howarda Phillipse Lovecrafta. Nuže, v jednu nejmenovanou odpolední hodinu přikvačilo na jedno nejmenované místo v centru nejmenované západočeské metropole nejmenované auto a přivezlo veškeré (?) zbytky zmíněné „faloutovské“ produkce. Pak se začaly dít věci! Jeden nejmenovaný (shodou okolností ten, kterému je proti mysli časté nepojmenovávání daných osob v této rubrice) si na oznámené stanoviště přišel pořídit výtisky toho či onoho „střediskového“ titulu a ničeho zlého netuše si chtěl vyzvednout i zbytky nákladu jiné publikace, jejíž totožnost zakrátko prozradíme. Jenže ouha! Nešlo o pár výtisků, dokonce ani o stovku či o jeden balík, nýbrž rovnou o několik set, rozuměj: stovek!! výtisků knihy s názvem Plzeňské fejetony. Což prý nejmenovaného dobrodince přišlo sakumprásk (pořád při ceně jedné koruny tuzemské za jeden výtisk) na celých šest stovek. Zato se stal výhradním majitelem hnedle (možná přibližně) šesti set kusů Plzeňských fejetonů. Pochybujeme, že by si toho bůhvíjak považoval.

Co však s tím a kam s nimi, zvláště když nejmenovaný obětavec nevlastní pojízdné vozidlo a příbytek už prý má beztak když ne napěchovaný, leč přímo přepěchovaný knihami? Jak deus ex machina se však na místě octl další nejmenovaný člen Střediska západočeských spisovatelů, údajně spisovatel milionář, a ten velkoryse nabídl prvnímu nejmenovanému, že může všechny balíky s Plzeňskými fejetony prozatímně odvézt na jeho „hrad“, jemuž lze říkat například… například Fützhof. Tak se i stalo, a pokud na hradě Fützhofě za pozdních večerů stále ještě světla hoří, lze si představovat, že hradní pán tam před spaním louská jeden výtisk deponovaných fejetonů za druhým. A co autor daného spisku? Údajně o ničem neví, maily nedostává, na šůze Střediska nechodí. Ač do porot se zvolit nechává, to zase ano, pak je pro změnu dobře informován naprosto o všem, byť nejméně zřejmě o tom, které knihy má porota posuzovat. A že by mu něco řekl někdo z autorových bývalých kolegů? Byli bychom všem i kdekomu k smíchu, kdybychom tuto možnost mysleli vážně.

Kdyby… Všechna kdyby jsou samozřejmě chyby. Už jsme před časem psali a mysleli to vážně: mít dr. No aspoň vrtulník a žít v Plzni či v okolí (a pochopitelně nemaje zdravotních a dalších problémů), pořídil by si stovku (víc opravdu ne) výtisků připomenutého románu Jaromíra Šestáka a postupně by si s ní věděl rady. Například v těchto dnech by třicet výtisků s podporou pořadatelů věnoval účastníkům konference o románové tvorbě západních Slovanů, kteří by tuto výjimečnou knihu plzeňského prozaika měli určitě znát! Uvítali by to nepochybně i cizokrajní bohemisté. Z Plzně na dané konferenci nikdo nebyl a dá se odhadnout, že ani nebyl pozván. Proč, to nejlépe vědí plzeňští bohemisté sami, pokud si to ovšem dovedou přiznat. Divit se není čemu, zrovna pěkná kupička Babylonských věží by však nalezla důstojné uplatnění. O tuto knihu se prý postarají spisovatelovi příbuzní, takže neskončí, arciže jen prozatímně, na nějakém „hradě“. Nezapomeňme, že na mnoha hradech strašívá! V dané chvíli na jednom z nich, dokonce ve dne v noci, „straší“ Plzeňské fejetony!

Povězme to však nejméně podruhé: jádro pudla a meritum věci spočívá v tom, že původní náklad publikace byl nesmyslně navýšený. Z jakého důvodů, to raději nedomýšlet. Dozajista na to Středisko vyplýtvalo pořádnou sumičku, za niž by se daly pořídit dva tři jiné knižní tituly. A kapku optimismu na závěr? Asi nejlépe tuto: „Na hradě Okoři / světla už nehoří / bílá paní šla už dávno spát.“