literární západ

Mílovými kroky se blíží nejen svátek Dušiček, ale i Plzeňský literární festival (zkratkou PLIF, opravdu PLIF, čteno: plif!). Budeme se jím podrobněji zabývat? Raději nikoli. A proč nikoli? Nuže, na světě je spousta krásnějších věcí, navíc po letmém přečtení přípisu k brožuře vydané u příležitosti daného Festivalu mohou našince medle osypávat osypky a také že medle osypávají! To když se v daném přípisu povídá o „stěžejních pořadech“ v rámci zmíněného festivalu a míní se tím hned na začátku vyzdvihnuté vystoupení Plzeňského dětského sboru a sboru Javořičky, které, sbory tyto, nastojte, nastudovaly texty z pera a počítačů členů Střediska západočeských spisovatelů. Na tom samo o sobě dozajista není pranic špatného, jenže označovat tuto akci takto bezostyšně za „stěžejní“? Bodejť, prastará pravda právem praví, že drzé čelo je mnohem víc než poplužní dvůr.

Tady se opět setkáváme s často připomínaným jádrem pudla: pro vedení SZS je to stěžejní událost (snažíme si představit, jak dětičky sladce trylkují kupříkladu tklivé pasáže z některé prózy Daniely Kovářové nebo zpěvavě recitují zahajovačské piruety Jiřího Hlobila). Budiž, každý může mít svůj názor, i když víme, že ti nejandělštější členové Střediska žádný názor nemají a pokud ano, nikdy ho nevysloví, bojí se a stydí zaň, truchlivější však jest, co za stěžejní událost nepovažují ani trochu. Ani to nemáme chuť vypisovat: v jejich očích není ani za mák stěžejní, že v Plzni během jednoho večera pospolu vystoupí v Divadle Dialog nejenom klasik západočeské poezie Josef Hrubý, laureát renomované Litery za poezii (v rámci soutěže Magnesia Litera), ale i nedávný laureát Státní ceny za literaturu, významný středogenerační severomoravský básník (arciže vandrující do západočeské metropole přímo z někdejší ostravské kulturní konkurence) Petr Hruška.

S nadsázkou řečeno by zrovna těmto dvěma umělcům mělo nynější vedení Středisko západočeských spisovatelů rozvinout dlouhý červený koberec a stát podél něho dílem ve špalíru, dílem v uctivém předklonu, ale kdež, tito výboři připravované společné literární čtení dvou renomovaných tvůrců nepovažují za „stěžejní“! Co počít, nejenom žádný učený z nebe nespadl. Něco je stěžejní, něco o poznání stěžejnější a nepochybně ze všech nejstěžejnější je dosebezahleděnost plzeňských pánů vejborů a paní vejborek. Proč se však rozčilovat? Vždyť více než výstižně o nich v těchto dnech prohlásil s velkou mírou rezignace jeden nejmenovaný západočeský významný literát: „Oni beztak o poezii nemají ani trochu páru.“ Koneckonců v této literární akci figuruje ještě jeden přední místní tvůrce: básník, prozaik a dramatik Jan Sojka, který je vzhledem ke svému přetrvávajícímu pozdnímu mládí prozatím pouze laureátem Ceny Bohumila Polana, zato ovšem i nositelem Ceny Plže. Kdyby se však na chudák hlavu stavěl, za „stěžejního“ slovesného autora několika píšícími Plzeňany ve funkcích stejně uznán nebude. A nebude a nebude.

Baže, Plzeňanům v literárních postech může být totálně ukradené, že do Plzně (dokonce již poněkolikáté!) zavítá zmíněný laureát Státní ceny za literaturu. Zrovna u nynějšího ročníku tohoto vrcholného spisovatelského vavřínu se ale můžeme aspoň na chvíli pozastavit. Porota „Státní ceny“ má povinnost pokaždé vybírat pouze z těch jmen, která jsou jí navržena – ať jednotlivými osobnostmi nebo kulturními institucemi. Tentokrát se v řádném termínu sešlo nebo shromáždilo dohromady sedmatřicet nominací, přičemž někteří literáti byli navrhováni i vícekrát, což ovšem samo o sobě nehraje žádnou roli. Pamatujeme případ, kdy nejmenovanou spisovatelku navrhovala její lékařka, šéfová, sousedka a jistěže i manžel. A pak i ona sama.

Nakonec (poněvadž nelze jednotlivé tvůrce navrhovat na ocenění donekonečna a vždy je zapotřebí stanovit určitou časovou lhůtu) se porotci mohli rozhodovat mezi čtyřiadvaceti neboli mezi dvěma tucty spisovatelek a spisovatelů a nutno kvitovat, že na této kandidátce by si významné ocenění zřejmě zasloužilo vícero tvůrců. Například Michal Ajvaz, kterému už cena dvakrát ušla jen o vlásek, nebo Miloslav Topinka, byť žel dlouho již nepíšící, pořád však básník výsostně inspirativní. Nešlo přitom pouze o věhlasné tvůrce: mezi nominovanými literáty najdeme i širší veřejnosti pohříchu skoro neznámého básníka a esejisty Gustava Erharta, taktéž velkého znalce výtvarné moderny, především však pisatele více než pozoruhodní neodekadentní a slovotvořičské poezie.

Čtyřiadvacet kandidátů – to není málo, možná však ani mnoho. Bejvávalo, bejvávalo, že v podobných výčtech nominantů nechyběli ani tvůrci plzeňští, byť to byla, popravdě řečeno, spíše výjimka potvrzující pravidlo: jednou v nich figurovala Karla Erbová a podruhé se až do posledních kol dostal Josef Hrubý. Asi jejich tvorbu mimozápadočeští literární vědci a kritici, jakož i spisovatelé působící v porotě, pokládali za dostatečně „stěžejní“. Utíká však rok za rokem a žádný autor z Plzně nebo ze západních Čech se mezi kandidáty Státní ceny za literaturu skoro notoricky již nevyskytuje a ani na příslovečnou výjimku nedochází. Přitom takové nominační návrhy může předložit z Plzně víceméně každý, kdo by o to měl zájem. Může poznovu navrhnout například Josefa Hrubého: ten by si dozajista zasloužil, aby se v podobných nominačních soupisech nevyskytl pouze jednou jedinkrát.

Neberme pochopitelně žádné jméno nadarmo, možná by však bylo rozumnější, kdyby v Plzni ti, kdo ředitelku Knihovny města Plzně Helenu Šlesingerovou napořád umisťují (kolikrát za celou Plzeň, sami k tomu chutě nižádné nemajíce) do všemožných porot a komisí, ji raději velkoryse a velkodušně navrhli na Státní cenu za literaturu za její tvůrčí přínos západočeské poezii. Koneckonců proč nikoli? Že by nejspíše neuspěla? Co je na tom špatného? Vyhrát může pokaždé stejně jenom jeden (Státní cena za literatura se na rozdíl od Ceny Bohumila Polana neloupe jak cibule) a také letos uspěl jen jeden jediný ze čtyřiadvaceti, přičemž v jiných letech bývalo navrhovaných i mnohokrát více. Pro zajímavost uveďme, že z mnoha současných spisovatelek v letošním roce na Státní cenu aspirovaly celkem čtyři: básnířka Svatava Antošová, esejistka a literátka Sylvie Richterová a prozaičky Zdena Salivarová Škvorecká a Iva Pekárková.

Možná se ale v Plzni valně nebo vůbec neví, kdo Státní cenu získal, možná leckdo nemá ani zdáni, že něco takového jako Státní cena za literatura už více než dvě desítky roků existuje! Ani to bohužel není vyloučeno. Proto prozraďme, že jí byl v průběhu uplynulého týdne vyznamenán básník, kritik a esejista Petr Král, který dlouhá léta žil v pařížském exilu, jako jeden z nemnoha exulantů se však po listopadu 1989 nebo v následujícím údobí opět vrátil do vlasti české a intenzivně se doposud podílí na tuzemském literárním životě. Soupis jeho knižních publikací je více než úctyhodný a prozrazuje široké rozpětí laureátova estetického myšlení, jejich umělecká kvalita je úctyhodná neméně. Patří se rovněž podotknout, že jde o prvního básníka buď se hlásícího k surrealistické poetice, anebo jejími podněty se cíleně inspirujícího, jenž získal v České republice vrcholné literární ocenění. Zcela oprávněně.

Proč to však v textech zabývajících se literárním životem v Plzni a určených pro Plzeň rádi připomínáme? Poněvadž nejnovější laureát Státní ceny za literaturu Petr Král má určitě na toto město hojné vzpomínky, i když pravděpodobně nikterak zvlášť růžové. Pobýval v ní totiž v polovině šedesátých let (ach! minulého století) na tzv. základní vojenské službě, čímž se nemůže „pochlubit“ žádný jiný z dosavadních laureátů. Leda že by jednou došlo na jiného surrealistu, básníka a prozaika Pavla Řezníčka, který se tenkrát s Petrem Králem seznámil – kde jinde než v plzeňských kasárnách! Tenhle životní cípek má Král s Plzní společný. Leč dávno, dávno již tomu: nyní mu s velkou úctou poblahopřejme k nedávno udělené Státní ceně.