literární západ

Ani v nejmenším dr. No nepředpokládal, že by ještě někdy ztrácel čas, vskutku se nedá říct jinak, ergo zjevně marnil čas s pány „saspíky“ (případně tedy i s paními „saspicemi“). Neboli se spolkem, sdružením, svazem či společenstvím „amatérských spisovatelů“, o jehož potutelné existenci dlouho, achich a ach, opravdu dlouho neměl sebemenší tušení. Platilo a platí, že jsou-li oni saspíci a ony saspice proklamativně amatérští či amatérské, tak ať si amatérsky spisují a spisují (rozuměj: saspíkují a saspíkují) co hrdlo ráčí a už ne jinak. Až na bohulibé výjimky mají k „neamatérským“ spisovatelům po čertech daleko, zatímco za „amatérské“ se považují dobrovolně a vytkli si to i do názvu své instituce. Proč ne, jejich volba. Stačí si koneckonců přečíst několikero textů (navíc údajně těch lepších, které jsou veřejnosti víc k dispozici) a úsudek může být ihned na světě.

Dr. No se k tomu nedávno v rámci Literárního Západu pár slovy vyslovil či vyjádřil, v podstatě ale dal všehovšudy najevo své podivení, že něco takového jako www.saspi.cz existuje, nic však proti jejich či jeho existenci nenamítal – a tím to mělo skončit. Leč kdeže! Ukázalo se, že saspíci jsou učiněné vosí hnízdo! Leč co je důležité a podstatné: jak je dnes čím dál víc zvykem, nepřišli s žádnými námitkami, protiargumenty či polemickou zbrojí, čili zhola s ničím, co by se mohlo chápat jako argumentace ad rem neboli k věci, k věci samé, k jádru věci. Víceméně ve všech případech. s nimiž jsme se doposud seznámili, šlo napořád o rozesršněnou argumentaci ad hominem: čili o podrážděné osobní útoky a ataky. Baže: kde nelze nic namítnout, musí přijít prožluklé komáří kousance a podobná připínáčková hrdinství. Všechno proti dané osobě, přičemž nic, ani slovo či slůvko o tom, s čím přišla a co si (mylně? nemylně?) ten pán myslí, ergo v daném případě co se dr. No domnívá!

Zkoumat však podrobně ani zevrubně ohlasy tohoto typu nemáme zapotřebí. Ony se někde rojí a vyrojí jak houby po dešti, tak ať se rojí. Pořád se tu všechno vnímá výlučně v osobní rovině. Například jeden z vedoucích saspíků, ostatně osmdesátiletý kmet, nejprve děkuje „za zastání“, ačkoli mu nebyl zkřiven ni vlásek na ctěné hlavě, načež své sousaspíky ujišťuje, že „z toho osočování si nic nedělá“. Jenže kdo ho osočoval? Jak ho osočoval? Proč ho osočoval? Samé hádanky, navíc kráčí o hádanky nerozluštitelné. Zjevné je, že z toho osočování je osočován dr. No a další výrok to v plném rozsahu potvrzuje: když si prý saspíci přečtou jeho (tedy z pera dr. No) nový příspěvek (bůhví, o který jde!), „poznají“ (arci nikoli v biblickém významu!), že dr. No „je soběstředný“. To je pravda pravdoucí, dr. No se k tomu kajícně přiznává, takový byl už od narození a lepší to už nebude. Uklidňuje ho však zjištění, že na rozdíl od něho ti ostatní, zvláště páni a paní amatérští spisovatelé, podle všeho soběstřední nejsou ani za mák. Anebo si to nepovědí a tudíž se to o nich neví. Jak krásné je pobývat mezi samými andělskými tvory! Leč stejně by našinec rád zvěděl, v čem ta soběstřednost spočívá! Mezi námi: našinec to náhodou o sobě ví, leč co ti nepoučení? Mělo by se to nějak neošemetně vysvětlit a říci něco i k věci, nejenom pronášet podobné nesoběstředné (?) útočné vejšplechty.

Další výplod saspíků je záhodno si přečíst po dobrém obědě, moudří však z něho stejně nebudeme. A nejsme. Nuže, jeden statečný saspík oznamuje světu saspíků, že na dr. No „si udělal svůj názor už dávno“. To je skvělé! Možná už před šedesáti lety? Kvůli tomuto „svému názoru“ prý ale „tam nic nepublikoval“ (kde??) a z téhož důvodu onen pan saspík „není ani členem Ason-klubu“. Co to může být za názor? Je to něčím podložený názor, nebo jen syčení a štěkání? Možná jde o soběstředný omyl a tento „názor“ nemá se skutečným názorem pranic společného, to si jen někdo po vzoru jiných saspíků nalhává, že nějaký názor má. Opět samé záhady, samé tajnosti. Neméně podivné je i další tvrzení, nejprve si utahující (bez argumentů) z „rádoby satirických bulvárních příspěvků“ z pera dr. No, potom však se vyrukuje s takovým filosofickým moudrem, až oči naráz povylezou z důlků. Náš saspík se pochlapí a napíše toto: „Je-li smích trávení sytých a satira výkřik hladových, jak dr. No asi musí kručet v žaludku!“ Je to další omyl: dr. No saspíky nežere, nepochutnává si na nich, přesto mu v žaludku povýtce nekručívá. Jak to však saspíkům a sapicím vysvětlit? Není nezbytno. Ono je to beztak nezajímá: nevědí sice nic, prý však vědí svoje.

Posléze dojde ve veřejné korespondenci saspíků na učiněnou lahůdku a bude-li mít „šáš“ coby šťastný duch Literárního Západu dobrou náladu, může se skoro donekonečna smát jak vraný kůň, dokonce se smíchy málem uřehonit. I když na druhé straně ono to zase bůhvíjaká psina pohříchu není. Takže teď to přijde: Jakýsi pan chupa (zkratka, pseudonym?…) v mejlíku jinému saspíkovi sdělil nebo dokonce prozradil, že – citujme! – „šáš je kolega dr. No, že spolu učili a snad předtím i studovali a že i spolupracoval s MF Dnes“. Pro samé salvy smíchu nejspíše šáš nebude schopen slova, ačkoli rovněž v této záležitosti budiž připomenuto proslulé a velice neveselé kunderovské dictum, že „nikdo se nebude smát“. Jak to bylo doopravdy, kdo s kým učil či neučil, kdo s kým studoval či nestudoval, kdo s kým spolupracoval či nespolupracoval, to nechme na bedrech saspíků. Ať se starají, ať si zjišťují, ať se vzájemně bulíkují, ať si to či ono věší na nos, ať i jim z toho soběstředně kručí v žaludku. Přejme jim nakonec i to nejhorší, co by je mohlo potkat: že si udělají vlastní názor. Ale na ten si počkáme!

No právě: mít názor. To může být malér ze všech malérů největší. Proto také z úst amatérských spisovatelů nakonec zaznívají tyto povznesené výroky: „S dr. No nemá cenu polemizovat.“ A o něco později: „Nejlepší asi bude na pana Dr. No nereagovat…“ Potom ovšem přichází větička jako ryzí saspícký drahokámek či bonbónek: „Ať si Dr. No trhne nohou, když se mu tady nelíbí, tak ať sem neleze!“ Ale proč si má medle trhnout nohou? Zase argumenty nebo případné protiargumenty nejsou vysloveny naprosto žádné, pokud za neobyčejně úžasný „argument“ par excellence nepovažujeme prohlášení, že mezi saspíky „nám je fajn“, že oni tam (kdo jsou ti oni?) „potkávají skvělé lidičky“ (takové najdeme i mezi publikujícími literáty) a že na www.saspi.cz se „dají najít i dost dobrá díla, která stojí za přečtení“. Ostatně: upřesněmež, že mluví se tu nikoli o saspících, nýbrž o „saspiácích“.

Něco leze po železe a nedá pokoj, než tam vleze, zní kdysi slavné rčení, parafrázované ve zcela jiných souvislostech. Nesnadno se to vyvrací, přesto se domníváme, že dr. No dozajista nikam „neleze“, do zmíněného prostředí saspíků či saspic vskutku ani náhodou, byť připouští, že tam mohou být skvělí lidičkové. Ať si jsou. Ani na okamžik by ho ale nenapadlo chtít mezi ně „lézt“. To je kardinální omyl. Trhnout nohou, jak se mu radí, si zato může vždy a mohl vždy. Žádný kumšt to není. Než si však trhne nohou a po té druhé odskáče pryč z tohoto tématu, asi by měl podotknout zhruba toto, aniž někoho či cokoli osočuje, je soběstředný nebo si marně a zbytečně přeje s někým polemizovat:

V žádném případě dr. No nepochybuje o tom, že se na www.saspi.cz vskutku dají najít „dost dobrá díla, která stojí za přečtení“. Snad tam jsou a snad jsou doopravdy „dost dobrá“. Nic proti tomu. Co však čert nechtěl, když už se mu nikoli poštěstilo, nýbrž „nepoštěstilo“ do literárního suterénu saspíků, saspic nebo tedy saspiáků skutečně nahlédnout (věru jen nahlédnout, přičemž zděšeně ucukl!), musel v úleku konstatovat, nechtěje nikoho konkrétního vyvolávat jménem, že je to učiněná ubohost nad ubohost. Bída nad bídu. Grafoman nad grafomana. Diletant nad diletanta. V nejlepším případě – tedy z toho, s čím se seznámil – tu tiskne nějaký začínající literát, jemuž začátečnictví budiž poloodpuštěno, leč o to víc by si svého začátečnictví měl být vědom. Dá se pochopit, že tihle saspičtí spisoši a saspické spisošky jsou na své neumění tolik hákliví, a proto dokonce pátrají, kdo s kým učil či psal do nějakých novin, jako kdyby na tom záleželo. Co je též zjevné: mají tam šeredně špatné rádce, tuze bídné rádce, možná zase jedině grafomany. Možná je to ještě horší.

Do tohoto a tohohle už věru nechtějme ani šlápnout, ani se tam nepoleze. Raději buďme pro někoho osočujícími a pro někoho soběstřednými. Hajhou.