literární západ

Už je sice po svatomartinském svátku, některé zprávy však k lidu literárnímu putují pohříchu rychlosti unavených a uondaných plžů. Přičemž některé nejsou ani za mák důležité. Pozastavíme se u jednoho, už nepochybně značně rozjednaného nebo rozpracovaného projektu spojeného s Obcí spisovatelů, činíme tak však s určitými rozpaky, poněvadž si klademe otázku, zda má nějaký smysl se tím zabývat či spíše nikoli. Možná snad přece jen ano, protože literární život má i nejrůznější hluchá a jalová místa, která také vypovídají o soudobé literární kultuře. A proč zase Obec spisovatelů, proč si teď bereme malinko na paškál ji a nikoli Asociaci spisovatelů? Proč ne tenhle novější spolek, který ještě docela nedávno vzbuzoval (ačkoli možná jen v podobě vzdušných zámků) velké naděje, holedbal se tolika přísliby do budoucnosti a shromáždil ve svých řadách vskutku nemálo výrazných tvůrců?

Nuže, kdyby nám někdo oznámil, že Asociace zanikla, nedivili bychom se ani vteřinku, poněvadž na první i na druhý či třetí pohled tomu všechno nasvědčuje: vždyť tento spolek se chová, počíná a (ne)jedná, jako kdyby mu už dávno zaklinkal umíráček. Spousta hřmotných a halasných prohlášení, spousta vystoupení v médiích… Už jen svatořečení pětičlennému vedení Asociace spisovatelů ještě chybělo k dokonalosti, zakrátko došlo i na barnumsky oslavovaný Sjezd spisovatelů – leč potom utekly, ba rozutekly se všechny skutky do všech stran jako blešky z pytle. Vypadá to, jako kdyby se Asociace stala brzy po svém vzniku polomrtvě narozeným dítětem, obrazně řečeno. Nebo se mýlíme? Nebo se záhy z její strany necháme příjemně překvapit? Prozatím je však natolik hibernizovaná, že než z pomyslné asociační ledničky vyskočí nějaký asociační čertík, míníme, že uplyne mnoho času. Proto medle v naší rubrice spějme či pospěšme od „velkopanské“, leč dýchavičné Asociace k její starší sestřičce, nemálo „baráčnické“ Obci. V ní se zřejmě konají zvláštní členské šibřinky.

Takže o co jde nebo co se chystá? Přesněji řečeno co se možná už uchystalo, neboť vše mělo být (rozuměj fáze odevzdávání příspěvků) hotovo, upečeno a ukuchtěno už v měsíci září? Nuže, kráčí o toto: Obec spisovatelů (dále i OS) se rozhodla, že založí novou tradici (ergo se ji pokusí vytvořit) a že letošním rokem počínaje připraví a vydá publikaci s dosti úředním, nepříliš vábivě znějícím názvem: Almanach Obce spisovatelů České republiky. Nekopejme do politických polomrtvol, leč v duchu si pobaveně představujeme, jak by nad vydáním tohoto almanachu žoviálně převzal záštitu (tak jako ze své funkce i předtím nad jinými akcemi OS) sám Zdeněk Škromach, u bazénku polehávající a svá moudra požižlávající politikus. Třeba na to ještě dojde! Kdo tuhle publikační merendu zaplatí, můžeme se podivovat, leč i to se ví: domácím přeštědrým sponzorem se má státi nebo se již stal Nadační fond Obce spisovatelů. Ten dřív finančně podporoval vydání aspoň několika tuzemských beletristických titulů, nyní zřejmě všechny nadační korunky padnou na vydání Almanachu OS. Nejen nyní, ale s největší pravděpodobností i v letech příštích.

Tento almanach má být sestaven z autorských příspěvků, což je celkem přirozené, míní se tím však příspěvky z pera a počítačů členů Obce spisovatelů. Zároveň je stanoven jejich rozsah: horní hranice činí šest stran neboli dvaadvacet tisíc znaků včetně mezer. Zkušenost redaktorů ze „staré školy“ říká, že může jít zhruba o dvanáct tzv. normostran. Pro básnickou tvorbu je šest stran docela sympatická nabídka, u prozaiků to může být určitá svízel: zejména romanopiscům nejspíše nezbude než přijít s ukázkou z většího textu. Jenže v regulích můžeme narazit i na poněkud ošemetnou větu: do almanachu mohou být a budou přijaty zařazeny i předtím publikované texty. Co to však znamená? Již knižně publikované? Nebo časopisecky? Případně „visící“ na jednom z přemnoha literárních serverů, jejichž úroveň je mírně řečeno značně kolísavá čili nevyrovnaná? To se tady bohužel nikde a nijak neupřesňuje, půjde tedy o otevřenou záležitost.

Proto možná dojde i na zapeklitě kuriózní situace: maně si vybavujeme jednoho nejmenovaného spisovatele, který je s to uveřejnit svou povídku či jiný text na několika různých serverech, poté časopisecky, zvítězit s ní kupříkladu v regionální nebo celorepublikové soutěži a otisknout ji pak v příslušném sborníčku, současně ji někde uveřejnit časopisecky, posléze vydat knižně – a nyní, jelikož platí, že finis coronat opus, ji se vší slávou poslat do připravovaného (nebo už připraveného) Almanachu Obce spisovatelů ČR. Možná k tomu skutečně došlo, a to i v několika případech, co my víme! Nejmenovaní spisovatelé si takto počínají bez mrknutí oka a odvolávají se na to, že beztak každý čtenář si daný text někde přečte jen jednou jedinkrát, takže se oni jako autoři neproviňují zhola proti ničemu. Inu, každý má a může mít svou pravdu, některé pravdy jsou však hodně plané.

Víme-li tedy, jak dlouhé mohou být příspěvky, lze si položit otázku, která je nejspíše v praxi již zodpovězena: kolik autorů již své texty poslalo? Bylo by záhodno vědět, kolik členů má OS a kolik jich tudíž bylo takto kolektivně i individuálně osloveno – má smysl to lopotně zjišťovat? Nemá. Bývalo jich vícero set, domníváme se, že dnes jich je – přibližně, tímto počtem si jisti nejsme – tak dvě stovky. Kdyby došlo na to, že všech dvě stě členů pošle text do almanachu, vzejde z toho velesvazek, který bude čítat bratru tisícovku stran a dá se s ním provádět leccos, jen nikoli si ho v pohodě a v klidu číst. Texty mají být uspořádány abecedně, jinými slovy od nějakého Adama až k autorům s příjmeními od Z a Ž. Bude to tudíž cosi jako telefonní seznam. Bonus na závěr: možná tou nejdůležitější součástí svazku bude seznam autorů – těch podílejících se na publikaci, nebo všech členů OS? Zase platí, že se necháme překvapit.

Nejvíce bychom ovšem byli překvapeni, kdyby tento titul měl žádoucí estetickou úroveň, leč obáváme se, že pravý opak bude pravdou. Arciže připouštíme, že i v Obci spisovatelů se najdou solidní autoři a že například pan X, paní Y, pan Z a paní Ž lidově řečeno umějí psát. Jenže se zpravidla stává, že zrovna tito čtyři (stejně jako další, jejichž tvorbu lze kvitovat s uspokojením) z různých příčin do almanachu nepřispějí a že tím pádem v dané publikaci budou zastoupeni z velké většiny naopak ti, kdo psát vskutku neumějí a už se to asi nikdy nenaučí, neboť marně, ach marně docházívají do obecní apatyky. Může být, může se stát. Potom se však taková publikace stane nezábavnou přehlídkou beletristického a básnického průměru až podprůměru. Ostatně také „díky“ tomu, že v Obci spisovatelů dle mínky mé není nikoho, kdo by publikaci dokázal nějak esteticky „zvelebit“, dát jí náležitý řád a nezbytný tvar. Jedna osoba nás sice okamžitě napadá, jmenovat ji však by byl tzv. polibek smrti: ještě by na ni v OS veškerou redakční přípravu v mžiku a velice rádi hodili!

Proč se vlastně o tom rozepisujeme? Poněvadž výraznou roli ve veškerém činění Obce spisovatelů má Středisko západočeských spisovatelů: nikde nemilují, nezbožňují a neobdivují kupříkladu předsedu OS tolik jako v tomto spolku ze staroslavné Plzně, žádný jiný region nemá v Radě OS takové funkcionářské zastoupení jako právě Plzeň a okolí. Takže nebudeme za pár týdnů nebo za několik měsíců nikterak překvapeni ani zaskočeni, když se ukáže, že rovněž autorskou osu Almanachu Obce spisovatelů ČR budou představovat právě členové zmíněného Střediska. Bude to známka kvality, nebo známka kvantity? Obojího jen stěží. Co ještě dodat? Snad že místo honoráře obdrží přispěvatelé po jednom autorském výtisku a že publikace se dostane i do normálního knihkupeckého prodeje. Nenasazujme almanachu již teď psí hlavu, byť se zdá, že dlouhatánský psí jazyk z něho již čouhá. Povězme jen tolik, že i kdybychom na to byli bývali byli měli pět peněz, tohle Arcidílo bychom si ani s ponovoroční slevou nezakoupili. Kam totiž s ním?