literární západ

Nejde samozřejmě o žádné strašidlo, některý nepříznivec by se ale mohl domnívat (oprávněně, či neoprávněně?), že v zákoutích západočeské metropole „straší“ cosi s názvem PLIF (čti: plif!) neboli Plzeňský literární festival. O tom jsme se již zmiňovali v nedávném Zápisníku dr. No a ve zkratce se k němu i vyslovovali. Sečteno a zváženo, po uplynutí dvou až tří týdnů by se dalo znovu jen ve stručnosti konstatovat, že milovníci krásné literatury si prý v Plzni velice, ba nadmíru pochutnali na vystoupení severomoravského laureáta Státní ceny za literaturu Petra Hrušky v Divadle Dialog, kterému měl sekundovat klasik západočeské poezie Josef Hrubý, neduhy mu to však neumožnily, a tak byly jeho (i jiné) verše během večera alespoň čteny v zastoupení. Básnický tandem H + H se tak přece jenom plzeňské veřejnosti představil, byť v jiné, z objektivních důvodů pozměněné variantě.

To byla pastva pro milovníky literatury, zvláště poezie. Už předtím se konalo „jiné kafe“: to se milovníci funkcionářů a spisovatelského funkcionářství vydali „popovídat si o literatuře“ s funkcionáři Obce spisovatelů: a to jak s těmi odjinud, tak i s těmi neodjinud neboli z Plzně. Doposud se nám nedonesla jediná informace, zda se opravdu na setkání s literárními činiteli aspoň malinininko hovořilo o „literatuře“. Řeklo se tam údajně, že Obec spisovatelů (dále i: OS) vydá členský almanach. To se ale ví pěknou řádku měsíců, všichni plzeňští členové OS museli být dávno osloveni (možná to už před drahnou dobou pustili z hlavy), navíc uzávěrka almanachu – též v Zápisníku dr. No jsme o tom psali – měla být přece již v září, pouze pro plzeňské uši byla nejspíše tato beznadějně zastaralá či „prošlá“ informace určena až na listopadové posezení. Inu, trpělivost občas růže přináší.

Posléze se ještě západočeští milovníci spisovatelských funkcionářů (dodejme v intencích genderové korektnosti, že také spisovatelských funkcionářek) dověděli ohromující skutečnost, že si předseda OS nedávno nebo možná už docela dávno zakoupil usedlost ve východočeských Ratibořicích. Těch žasnoucích posluchačů co naráz muselo se na plzeňském „povídání“ zjevit! To je literární informace jako hrom! Nu, nedivili bychom se, kdyby se Hlavnímu Funkcionáři podařilo v Ratibořicích (raději upřesněmež, že leží na Náchodsku) nějakými triky převzatými z „béčkových“ snímků reanimovat věhlasné tamější rodáky Sultána a Tyrla a slavnostně jim se souhlasem Rady OS předat čestné průkazky Obce spisovatelů. Pak by si rovněž s nimi předseda mohl náruživě a nenasytně „povídat o literatuře“. Poslouchali by ho ve dne v noci v psím pozoru.

Jenže pravděpodobně nikoli náhodou, nýbrž naprosto zákonitě se dvě významné literární akce konají (či budou konat) mimo časové rozmezí Plzeňského literárního festivalu. Tou první byl vzpomínkový večer na básníka a prozaika Luboše Vinše, předloni předčasně zesnulého, jemuž nyní vyšel v Pro libris výbor z pozůstalosti pod názvem Hroutící se tíže. Výbor to je sice dosti útlý, zkrátka a dobře takový, jaký může „unést“ v penězích se nekoupající Edice Ulita a její vydavatelé, zato citlivě a uvážlivě připravený básníkem Robertem Jandou, k jehož hvězdné hodině se záhy vrátíme. Nyní však, v tomto Zápisníku dr. No, skládáme hold výraznému básníkovi Vinšovi a jeho poezii: v sympatických a uměnímilovných prostorách plzeňské „Zastávky“ jeho poezie vskutku jako kdyby během podvečerních hodin prožívala jisté znovuzrození. Luboš Vinš je tvůrce, v němž se křehké vnímání pozemské reality snoubí s neméně křehkým, ne-li dokonce ještě křehčím smyslem pro hodnoty nadpozemské i výšiny nebeské. Věřme, že s průběhem večera byl hojný počet návštěvníků srozuměn: přinejmenším musela být spokojena náhle přímo zhmotnělá a slyšitelná básnická (ale i astrálně přítomná básníkova) múza.

Na tvorbu Luboše Vinše by se mělo co nejčastěji upozorňovat, poněvadž nemá tak úplně na růžích ustláno. Především je to básník z regionu, navíc dokonce z úkrají regionu, publikující poměrně málo (což ho možná docela ctí) a vesměs v rámci tzv. nízkonákladových titulů. Některé texty byly navíc určeny jen pro hrstku přátel a fyzicky existují jen v několika polorukopisných výtiscích. Ačkoli Vinš pocházel z Blatné a v ní žil, opět z ní dojížděl v posledním údobí svého života na studia filosofie do Plzně. Málokterý tvůrce tak výrazně ve svých memoárově laděných líčeních reflektoval – zejména jako prozaik – právě Plzeň v letech sedmdesátých a osmdesátých: arciže zcela jiným, zhrzeným, nikterak nostalgickým pohledem. Západočeská metropole měla v autorově reflexi přinejmenším několikerou tvář: tu příznivou a milou, ale také tu opačnou, jež se mu jevila jako semeniště lidských nectností, ne-li přímo smrtelných hříchů. Aniž někoho jmenuje, leckomu Vinš nastavuje tuze křivé zrcadlo, a též proto se k jeho sžíravému vidění mnozí obracejí zády. Proto chtějí tvůrce umlčet: s pokryteckou fyziognomií nedoporučují jeho díla vydávat.

Také už jsme to zmiňovali nejednou a budeme o tom psát i nadále: ve Vinšově literární pozůstalosti se zachovalo vícero románových rukopisů, snad až deset jich má být, z nichž pouze jeden jediný je přístupný v elektronické verzi. Bohužel je rovněž uvedený text v Plzni naprosto neznámý, velevzácné výjimky toliko potvrzují neveselé pravidlo. Tyto nevydané romány jsou kapitolou sama pro sebe, leč je tady i značné množství nevydané poezie: starší i dřívější. Také autorovy básně by měly vyjít knižně, snad aspoň v dalším pečlivém výběru. Dozajista se některé verše z odkazu Luboše Vinše objeví i v plzeňském Plži, to však půjde jen o menší splátky z velkého dluhu. Též by se mělo o literátu Vinšovi pokud možno co nejvíce psát, nezapomínat na něj, připomínat osobité literární dílo tohoto tvůrce z ústraní či úkrají. Na takové se zapomíná nejčastěji a pak ale hrozí, že se nadobro vytratí z horizontu, což je do určité míry i případ výrazného umělce Zdeňka Barborky: po tolika letech od jeho skonu nemáme k dispozici žádný výbor nebo soubor jeho básnického tvoření. Sešel v Plzni z očí, co počít: ani on by však neměl Plzeňanům a Západočechům sejít z mysli.

A ta druhá významná akce? Ta se nebude odehrávat ve městě čtyř řek, leč v naší literární publicistice určené Plzni bychom ji neměli v žádném případě pominout. Uskuteční se v pražské čtvrti Holešovice a v tamní restauraci Liberál (skoro se bojíme napsat „kavárna“, aby tam nenakoukl nějaký ovčák) se bude holdovat právě vydané knize s názvem Ultimátní básník u bran absolutna. Ještě před těmito branami si neodpustíme hnidopišskou, leč nezbytnou poznámku, že správný název by měl být „ultimativní“: slovo ultimátní totiž v češtině neexistuje, přijměme to tudíž jako svého druhu básnický novotvar. Nuže, tato publikace, kterou vydává renomované nakladatelství dybbuk, je dílem významného českého a ještě významnějšího plzeňského básníka Roberta Jandy a zmíněný hold jí bude skládán v pátek 2. prosince od osmé hodiny večerní, tak aby se mohl zrovna Janda vrátit předpůlnočním vlakem do Plzně. Nepojede-li ovšem jiným dopravním prostředkem, soukromého letadla nemaje. Netřeba se však večera bát: ultimátum je sice důrazná žádost obsahující i určitou výhrůžku, v Liberálu však dojde na různé básníky, jimž by slušel přídomek „prokletý“, byť působili i v jiných dobách. Z odstupu času se z nich stali klasikové prvního stupně, pořád to však nejsou žádné stravitelné veršíky. Ať jde kupříkladu o romantika Novalise, o jednoho z „učitelů“ K.H. Máchy.

Páni „ultimátní“ také do Plzně doputují, o tom žádná, jak říkají nejen fotbalisté, jde však o natolik závažnou a pozoruhodnou publikaci, že by se nějaká akce s ní spojená stala ozdobou též Plzeňského literárního festivalu. Zdá se však, že ryzí plzeňská literární kultura se před ním občas raději dává na útěk. Jednou na bývalé nádraží, podruhé až do pražské kavárny. Však i vrabci čimčarají, že vědí proč.