literární západ

Adventní dny uplývají jeden po druhém, vánoční svátky míru a pokoje se nezadržitelně blíží a mají to být skutečné svátky, nikoli hanlivě pojmenovaný „Dezemberfest“, spočívající v shánčlivém shánění lecčehos (ne)sehnatelného. Ještě že se pořád dávají pod stromeček i knihy! Kromě nejrůznějších luxusních výtvarných publikací a podobných knižních darů par excellence by to měla být i dobrá četba. To znamená i takřečená krásná literatura, nejenom díla a dílka tzv. paraliteratury, k níž patří též dobré detektivky nebo dobré dobrodružné knížky,. Zkrátka a dobře knihy, u nichž si rádi zapamatujete i jejich autora nebo autorku. Těch je pochopitelně pomálu, nicméně existují a jde o jediné: vědět o nich, dostat na ně pravou čtenářskou chuť.

To samozřejmě vyznívá jako taková předvánoční čtenářská preambule a také to má být předvánoční čtenářská preambule. Budeme však meditovat o něčem jiném, totiž o jednom nemilém nešvaru, který se stěží podaří někdy vymýtit, můžeme na něj však aspoň upozornit. S vědomím, že i tato záležitost má svůj rub a svůj líc, zvláště když není možné popřít, že se i takto připomíná sám fakt vydání knihy a případně (jednou oprávněně, podruhé již mnohem méně oprávněně, potřetí servilně, namoutě servilně!) též hodnoty autorova textu, na něž se sluší a patří odkázat. Pokud možno se tak ale má činit prostřednictvím rozumných argumentů, nikoli toliko nebo převážně nepodloženými chvalozpěvnými výkřiky.

Hodláme si poněkud zapřemítat nad zlozvykem, který v podmínkách naší literární kultury bují už hodně dlouho a který se od samého počátku může pádně a rázně obhajovat, ne-li dokonce velice vehementně ospravedlňovat takzvanými dobrými úmysly: máme na mysli případy, kdy do tisku nebo jiných, srovnatelných médií přispěchá s recenzí… redaktor knížky. Nestává se to často, stává se to však, ačkoli dlouho, ne-li dávno již platí nepsané pravidlo, že se redaktorovi knížky zásadně nemají svěřovat recenze publikací, které měl v redakční péči. I kdyby šlo o anděla, který by se nikdy k ničemu (prý) nepropůjčil a který by (prý) nikdy nevyvedl nic, co by bylo podle jeho mínění „pod čarou“, málo platné, nemůže si ani náhodou získat od knihy řádný recenzentský odstup. Nedovedeme si vůbec představit, že by takový redaktor a recenzent v jedné osobě inkriminovanou knížku kupříkladu označil za nejhorší či nejslabší text, k jehož redigování kdy svolil, případně že by tlumočil i jiné výhrady ke knize. Kdeže: chválí, ba vychvaluje a přechvaluje, chválí přece vlastní zboží a vlastního autora do nehorázného halelujá a nemrkne přitom ani na okamžik. Knížka může být opravdu kvalitní, taková „recenze“ však v žádném případě.

Tato praxe je jak pohříchu, tak i hříšně běžná v Plzeňském deníku, proto také o tom píšeme a proto také na to upozorňujeme. Důvod to má a všeobecně bývá uznáván a přijímán: ať se díky tomu o vydané knížce alespoň něco málo dovíme a ať na ni dostaneme (čili ať čtenáři dostanou) kýžený zálusk. Přesto nemůže jít o žádnou recenzi, nýbrž pokaždé a vždy o nějakou knižní anotaci, o reklamní článek, o populární glosu – a připusťme, že za ni dozajista bývá autor (či autorka) náležitě vděčný. Největší máslo na hlavě však má mediální redakce, v tomto případě redakce Plzeňského deníku: to si opravdu za dlouhá léta nedovedla najít někoho, kdo by psal o knihách vydaných v Plzni a zároveň nebyl jejich redaktorem? Mimochodem: pokud redaktor „recenzuje“ knížku, kterou redigoval, měl by se podepsat šifrou nebo zkratkou. Ale když si myslí, že se k ničemu zlému nepropůjčuje, pak…

Nezpochybňujeme dobrý úmysl pisatelův, byť jde o dobrý úmysl s klapkami na očích, kolikrát však jde o příslovečnou medvědí službu: v poněkud krátkozraké snaze vychválit knihu co nejvíce a ještě více a úplně nejvíce vrší pisatel všemožné nepřístojnosti, které potvrzují, že nesepsal recenzi, nýbrž článeček o jeho osobou redigovaném knižním titulu. Není divu, že všemožné superlativy potom následují jeden za druhým! Nejednou se stávalo, že se takto neúměrně vychvalovaly zvláště západočeské básnické paskvily všeho druhu, což připomínalo legendární zdravení u vrbiček. Nuže, u těch se sice poníženě zdraví, recenzentské řemeslo však úpí, skučí a skuhrá. S jistotou, že o žádnou recenzi (zejména z pohledu literární kritiky) v těchto případech ani v nejmenším nejde a jít ani nemůže.

Pro příklad se podívejme na nedávnou ukázku takového redaktorského „recenzování“ neboli na reklamní textíček týkající se novely Petra Kersche Roztomilý diblík, nyní vydané v nejmenovaném plzeňském nakladatelství. O literárních kvalitách (nedej bože o nekvalitách) tu nepadne téměř jediné vážné či soudné slovo, pouze vychvalovačství rujně kvete jak v měsíci máji. Kniha je „nadmíru čtivá“, zde tvrdí nebo spíše přímo hlásá redaktor a recenzent v jedné tělesné schránce spojen. Nevyvracíme, neříkáme, že není, z úst či z pera redaktora to však zní náramně nepřesvědčivě a dokonce i podivně podbízivě. Ostatně již v nemotorném titulku tzv. recenze se opakuje, že půjde o „čtivý příběh“. Dovídáme se, že v jiných autorových knihách patří povídky zasazené na Plzeňsko k nejpoutavějším, tvrdí se to kategoricky, co když však to není pravda a co když jde o pouhé reklamní kejkle? O jiné prozaikově knížce prohlašuje recenzent a redaktor, že je „strhující a eticky naléhavá“. Čím strhující? Čím je eticky naléhavá? Samá prázdná slova.

Až v poslední třetině svého recenzního referátu se pisatel čili redaktor konečně dostává k vlastní knížce a něco málo slov o ní utrousí. Třeba se zmíní o oficiální ideologii a ani nenaznačí, co má v kontextu protektorátních let přesně na mysli. Přesněji řečeno to neumí ani za mák napsat neboli vyjádřit přesvědčivěji. Zato zvolí nic neříkající tirádu, že cosi je v knize „velice zdařilé“. A co? Prý „empatické zachycení psychických stavů všech protagonistů zaznamenaných událostí“. Tohle by se ovšem dalo napsat snad o každé knížce a solidní recenzent se podobným kostrbatým klišé vyhýbá jak čert kříži. Může však redaktor publikace být i jejím solidním recenzentem? Máme o tom závažné pochybnosti. Pomineme-li zmínku o ilustrátorce, tzv. závěr „recenze“ zní takto: „Cituje se anonymní značka inzerátu, která ale bytost zveřejňující nabídku k seznámení necharakterizuje přesně.“ A šmytec. To není jazyk ani styl literární kritiky, takto by však neměla končit ani redaktorská oslava redigované knížky.

Ba, to jsou ty hořké konce, k nimž dochází, když redaktor plní roli informátora o knize a vydává se k úžasu a k údivu literární kritiky dokonce i za recenzenta. Což o to, víme, že každý píše, jak umí, a kdo neumí, tak neumí. Někdo v apatyce nenakoupí a nenakoupí. Za mnohem větší prohřešek považujeme skutečnost, že redaktor čili i recenzent nepokládal za potřebné se alespoň zmínit o doslovu, kterým se Kerschova novela uzavírá a který již svou vytříbenou češtinou a úlevnou nepřítomnosti všelijakých klišé a prázdných slov představuje učiněnou ozdobu dané knížky. Nepochází ze západočeského pera, nýbrž je dílem olomouckého komparatisty a kulturního historika Mojmíra Dostála, a tento doslov by si zasloužil aspoň krapítek uznalého připomenutí. Nedošlo však k tomu, a proto je možné rovněž v této souvislosti odcitovat Kerschova slova, uvedená i v Dostálově dovětku k Roztomilému diblíkovi, podle nichž „v lidském životě se dějí nejen chyby a omyly, které lze napravit, ale i neštěstí, která nemohou být napravena nikdy“. Ta má na svědomí i Plzeňský deník.