literární západ

Dávno, dávno již tomu, co se na serveru Literární Západ poprvé objevil Zápisník dr. No! Už je to skutečně ukrutně dávno. Zápisník se od počátku vydával v ústrety nejenom západočeským čtenářům, ale především jim, a to víceméně se železnou pravidelností týden co týden, prázdniny neprázdniny, dovolené nedovolené, svátky nesvátky – a občasné výjimky toliko potvrzovaly pravidlo. Jako typ aktuální literární publicistiky se uvedená rubrika (volky i nevolky, z pohledu pisatele chtě i nechtě, správně ovšem chtíc i nechtíc) zanedlouho stala stálicí plzeňského a západočeského literárního života. Někdy v přízni, někdy v nepřízni. Doufejme, že vícekrát v dobrém, možná však někdy i ve zlém. Netřeba žasnout: není a nebude přece na světě člověk ten, aby se zavděčil a zalíbil čtenářům všem. Natož všelijakým plzeňským kulturním parazitům a namyšleným funkcionáříčkům.

Nicméně léta běžela a pozvolna se dalo s velkou jistotou tvrdit, že Zápisník dr. No bývá obstojně a seriózně čten zejména v literárních kruzích. A to jak v Čechách (včetně Velikého města pražského), neboli v království českém, tak i v někdejším moravském markrabství a bývalém slezském knížectví. Postupně se potvrdilo, že si v něm čtou nebo že ho čtou rovněž polští bohemisté (nejenom literární!). Hledali v něm informace o českém literárním dění a jeho typické „modely chování“, od počátku v něm spatřovali a shledávali i  kritické referování o situaci v regionu (to, co probíhalo v západočeském, se odehrávalo nebo mohlo odehrát dozajista i v kterémkoli jiném) a jeho reflektování. Subjektivní fenomény se docela přirozeně proměňovaly v objektivní zdůvodňování stavu věcí. Kupříkladu plzeňský pokus o rozhazovačné (a kolikrát o spíše neplzeňské) vytváření dojmu připomínajícího Evropské hlavní město masové nekultury mohl posloužit i jako výstraha všem dalším kandidátům. Zato místní rauty a hosté provazochodci, to bylo jistěže velké kultůůůrní pošušňáníčko!

Jenže: cokoli nepříliš příznivého jsme napsali o takzvaném Ehm Ká, to byl učiněný „čajíček“ proti tomu, s jakým až posměšným podivem o údajných loňských „evropských“ kulturních pořadech v Plzni pojednávali zpravodajově a umělci mimoplzeňští. Dalo by se žel říct, že nejhůř dopadla literární kultura. I když mohla dopadnout ještě hůř, mohla být ze západočeské metropole rovnou vykázána, a to až do dokonání věků. Možná stačilo málo a došlo by na to. Literáti by se museli přeonačit na zmíněné lanochodce a tím pádem by se pohybovali v uctivé vzdálenosti od zmíněných rautů. Asi však nemá smysl se k tomu vracet: blamáž to byla veliká a není divu, že si zakrátko už nikdo skoro nevzpomene, že Plzeň se prý stala Evropským hlavním městem (ne)kulturní zábavy: už je to jednou provždy pryč. Někdo si samozřejmě může myslet, že ty přitroublé kachny kašny na náměstí jsou pomníčky onoho neblahého roku, kdy se v Plzni psalo Ehm Ká. Z odstupu času je zjevné, že před lety měla v konkursu zřejmě vyhrát Ostrava. Nebo že by se zmíněný Ehm Ká na severní Moravě odehrával v ještě horším vydání?

Nikoli nesčíslněkrát, nýbrž občas jsme se v této rubrice zmínili také o tuze bědném stavu literární bohemistiky v Plzni. Nejvíc jsme jí vždy měli za zlé, jak je vědecky impotentní, jak nepublikuje, jak je ve vývoji soudobého literárněhistorického bádání spíše na obtíž než k užitku. Léta běžela a na odborném kontě plzeňských bohemistů (napořád mluvíme o literární výuce, jazykozpytnou a didaktickou odnož posuzovat nemáme v úmyslu) přibývaly spíše nuly než nenuly. Namoutě platí, že nula od nuly pojde! Také zpupnosti bylo stále víc a velkomožné hlavinky do písku se zavrtávaly stále hlouběji. Zato když se naskytla příležitost, žalobníčkovalo se a žalobníčkovalo, starorežimní manýry jsou holt starorežimní manýry. Zase však v Zápisníku dr. No šlo především o nešťastné rejpance, zdalipak by v tomto směru nemohlo být líp, o nic jiného.

Posléze ale vešel ve známost verdikt celorepublikové akreditační komise, podle níž by sterilní a skurilní plzeňská bohemistika zasloužila víc než vytahat za uši: závěry komise byly opravdu zdrcující a zničující. Také to bylo v plném rozsahu publikováno a i v Zápisníku dr. No se o tom svého času psalo. Závěry však byly provinčně kocourkovské: nic se nestalo, nic se nezměnilo, všechno zůstalo při starém a obor může být v poklidu, tudíž ještě mnohem horší. Také bude horší, může-li být ještě horší. Pan vedoucí byl ve funkci opětovně potvrzen a bude ji vykonávat nejméně doživotně a nejspíše i posmrtně, i kdyby dovedl s plzeňskou bohemistikou na úroveň předškolního věku. Co o tom napsat, co k tomu ještě dodat? Nic, pranic, beztak náprava zjednána nebude, neboť vrány k vránám odedávna sedají a sedávají. A krákají, a krákají.

A kašny, ty nevkusné kašnice neboli kachny či kachnice na plzeňském Náměstí Republiky! Tolikrát jsme v Zápisníku dr. No konstatovali, že střed západočeské metropole nesnesitelně hyzdí, až jsme přestali chuť to donekonečna opakovat. Leč co počít, ony opravdu okolní prostor hyzdí, poněvadž jsou totálně ohyzdné. Zvláště teď, když jsou obstoupeny spoustou krámků a vyčuhují z nich jak předražená nápodoba smetáků, to bije tolik do očí, až by si kolemjdoucí měli povinně zastřít zrak. Za něco tak ošklivého se musely vyklopit pytle peněz, a proto budou kachny a kašny na náměstí nejspíše strašit až do skonání věků. Možná kdyby se ke kašnám přistrčila socha J. V. Stalina řečeného Porybného, schovaná v nějaké soukromé stodole, pak by ty kašny ošklivky aspoň malinko v tom bizarním sousedství ožily. Prozatím dělají Plzni neskutečnou ostudu (že si na ty kašniny lidé zvykli, toť jiná!) a budou ji dělat ještě hodně dlouho.

Vícekrát jsme také reagovali na nejrůznější bizarní počínání Střediska západočeských spisovatelů, zvláště na jeho veskrze baráčnické podněty nebo na obskurní knížky o pejsáncích a kočičkách. V tomhle mrhání papírem a finančními prostředky se nejspíše pokračovat nebude, leč nic kloudného od dané instituce neočekávejme. Ještě že se ve Středisku nepustili do nějakého literárního kontejnerování, i když není vyloučeno, že víceméně a dohromady nic jiného neprovozují. Proto nad ním raději mávněme rukou či nejlépe oběma rukama. Lepší to už nebude. A tak si zopakujme, co jsme napsali v prvním letošním Zápisníku dr. No: že totiž „boj s blbostí (a nejenom s blbostí) se bohužel nedá vyhrát, nicméně je zapotřebí s ní pořád bojovat. Zápolit s ní, potýkat se s ní, vzpírat se jí, zbraňovat jí ve všem všudy, bránit se jí, neustupovat jí, přemáhat ji v sobě, hledat proti ní oporu, distancovat se od ní – zkrátka a dobře či jednoduše řečeno nezblbnout“. Přičemž za žádnou cenu. Žádá si to ovšem statečných srdcí. Jakož i protiprovinčně temperované literární publicistiky. Proti níž mnozí západočeští ouchcapkové leckrát vystupovali natolik proradně i perfidně, až se sami sebe dokonale zouchcapili.

Bylo to krásné, leč bylo toho dost a už to opravdu stačilo. Tato rubrika na Literárním Západě splnila svůj oučel (totiž tím, že pomáhala nezblbnout), ostatně vždyť jako celek čítá o poznání víc než tisíc stran (!), ergo po necelých sedmi letech končí, nahradí ji ale rubrika jiná, nazvaná Literární diář. Přejeme věrným čtenářům všechno nejlepší jak po Novém roce, tak i v novém roce a pochopitelně i v dalších letech! A literární Plzni nikoli horší časy.