literární západ

Asi bychom básníku Robertu Jandovi zatroleně křivdili, kdybychom ho považovali pouze za umělce západočeského nebo pouze za plzeňského: je to tvůrce nesrovnatelně většího a především závažnějšího estetického rozpětí a rozklenutí, ergo je to nadmíru výrazný a osobitý básník český. Hovořme však o jeho poezii ve světle (nikoli ve stínu!) nedávné publikace, která byla vydána coby učiněná „pocta Robertu Jandovi“. Zároveň jde o dar sui generis k jeho loňským padesátým narozeninám. A jsme u konstatování, že umělec má samozřejmě ještě „všechno“ před sebou, zároveň však už má nikoli snad všechno, ale vskutku a vpravdě obdivuhodnou tvůrčí práci i za sebou. Dokazuje to knížka, o níž budeme vzápětí hovořit a jíž máme v úmyslu vzdát hold.

Pražské Krásné nakladatelství se může pyšnit tím, že vydalo vícero autorových knižních publikací – naposledy sbírku Omamné odéry, za niž Janda obdržel Cenu Bohumila Polana (a to plným právem!) –, a nyní si zaslouží velikou chvalořeč, poněvadž shromáždilo v jednom svazku prakticky veškerou dosavadní básnickou tvorbu Roberta Jandy. Souhrnný název dané publikace zní Za vyplazený jazyk a je opatřena výmluvným podtitulem Sebrané básně z let 1991–2013. Podotkněme, že v knize najdeme i vlastní autorovy ilustrace a na její redakci se podílel renomovaný editor Antonín Petruželka. Rozsah „spisu“ činí toliko něco přes dvě stě stránek, což je ovšem snadno vysvětlitelné: na rozdíl od jiných psavců, kteří vyprodukují denně minimálně jednu báseň, jednou zdařilou, podruhé méně zdařilou, potřetí nezdařilou, tvoří Janda přímo s mallarméovskou urputností a s mallarméovským maximalismem. Byť ovšemže ve zcela jiné poetické rovině: jako kdyby pomyslně řečeno až umanutě tahal, popotahoval, ne-li vláčel a škubal básnickou múzu „za vyplazený jazyk“ – a souběžně se ze všech sil bránil tomu, aby jeho poezie byla konvencemi a rutinou „za jazyk přibitá“. Povšechně vzato bychom mohli autorovy texty charakterizovat jako poezii experimentální a nebyli bychom daleko od pravdy, vzápětí bychom ale museli začít přísně rozlišovat: jinou experimentální poezii psával Josef Hiršal, jinou Ladislav Novák, jinou Vladimír Burda, jinou doposud žijící a tvořící Pavel Rejchrt. A samozřejmě též zesnulý Zdeněk Barborka, který vyřkl nad Jandových texty lichotivé dobrozdání.

Svazek čili sebraný spis Roberta Jandy představuje malé básnické arcidílo a nelze se netázat, který umělec z Plzně by mohl přijít s podobnou knihou „sebraných básní“? Dozajista mnohem plodnější a také o tři desetiletí starší Josef Hrubý, nutno se však podivovat, proč už tak dávno neučinil? Proč mu Středisko západočeských spisovatelů, jehož byl dlouholetým předsedou, takový sebraný spis už pradávno nevydalo? Divné to jest, divné, nesuďme však neuvážlivě, praví evangelium. Tak či onak, jakoby mávnutím proutku se Janda po vydání knihy Za vyplazený jazyk naráz stal klasikem současné české poezie experimentální a experimentující. Není to ale nějaké snadné nebo plytké čtení, není ani časové, ani tematické, v žádném případě ani nějaké básničkové. Nerecenzujeme tuto knihu, leč její vydání je nepopiratelnou událostí soudobé české literární kultury. Nevyplazujme proto na Jandu jazyk: naopak jeho poezii s chutí a obdivem čtenářsky koštujme a tiskněmež na půnebí.

Co tedy napsal o autorově tvorbě nebožtík Zdeněk Barborka, jeho raný guru? Hle, toto: „Básně Roberta Jandy prozrazují (a žádají) napjaté soustředění, sám střed tohoto soustředění však stále jako by unikal, to proto, že střed, ten nepatrný ideální bod, není cílem, nýbrž cestou.“ Brilantně řečeno! Jenže i na cestě k tvůrčímu maximalismu se lze trefovat do černého. Třeba i s „vyplazeným jazykem“.