literární západ

Před několika týdny měla básnická sbírka, o níž nyní v Literárním diáři s úctou pojednáme, bez pardonu jít do šmelcu, jak se kdysi říkávalo. Nebo ji čekal osud skoro podobný: skončila by v prachobyčejném kontejneru. Leč proč to všechno? Nuže, její náklad byl svého času nesmyslně navýšen, do prodeje se kloudně nedostala, od loňského roku už byl její autor na pravdě Boží. Západočeské spisovatelské společenství od ní dávalo ruce pryč, nakonec to ale dopadlo snad „dobře“, i když nikoli bůhvíjak povzbudivě: Fantasia suita, kniha veršů zesnulého plzeňského poety Romana Knížete, se nakonec rozprodávala po koruně za kus. Ti, kdo zmíněnou korunu českou velkoryse obětovali, dozajista neprohloupili. Jenže kdo ví, kam se poděl zbytek nákladu: možná putoval do předvánočních kontejnerů. I takto může skončit tvůrčí fantasia suita.

Píšeme o „utrpení mladého Knížete“ a nějaký inženýrský hnidopich může natotata vítězoslavně vykřikovat: jakýpak mladý Kníže? Když Fantasia suita v roce 1997 vyšla poprvé (jistěže i naposledy), bylo umělci už pětačtyřicet let. Jenže tohle účetnictví má velké trhliny: ve sbírce je černé na bílém uvedeno, že Fantasia suita „byla napsána“ v roce 1984, tudíž šlo o texty básníka o třináct let mladšího. Opravdu byla ale tehdy napsána? V telegrafické ediční poznámce se dočítáme, že v první části knížky najdeme básně i ze sedmdesátých let 20. století, a to Roman Kníže prožíval wertherovský věk. Kdeže, byl to „mladý Kníže“, a ne že nebyl! Dále: neplatí to stoprocentně, leč do určité míry můžeme na autorovu Fantasii suitu pohlížet jako na svého druhu autorovu opožděnou knižní prvotinu: samozřejmě s vědomím, že Kníže striktně vzato debutoval samizdatovou sbírkou Kabát můj větrný (Kde domov můj; nyní její reedici vydala NAVA) a v roce 1994 uveřejnil další básnickou knihu v Českém Těšíně. To bylo ovšem reálně nesehnatelné „klubové“ vydání.

Vraťme se však k vlastní básnické sbírce. V době jejího vzniku už Roman Kníže trvale žil a působil v Plzni, pořádal v ní legendární večery poezie („Kdekdo tam byl hostem,“ napsala po letech Alena Zemančíková a parafrázovala tak básníkův verš „Kdekdo tu byl hostem“), o „oficiální“ vydání své rané poezie za tehdejších kulturních poměrů nikterak neusiloval, nicméně můžeme o této knížce hovořit jako o ryzím klenotu západočeské nebo plzeňské poezie z času uzavírajícího se milénia. Zalistujme si v ní! Hned v úvodní básni s názvem Na cestě k městu se objeví autorovo spojení „kabát můj větrný“, známé z názvu jeho samizdatového debutu – a již na počátku můžeme číst Knížetovo nezvykle uměřené životní a tvůrčí krédo: „Jdu – / jdu za tebou, / jdu k tobě / v botách, které se dávno nenosí.“ Obrazně řečeno tyto básnické boty nosil tvůrce na svých cestách k městu i k životu ještě celá čtyři desetiletí. Vydával se v nich „do bláta a špíny, / močály slz, bažiny lejn.“

Nesešlapal je však. Nebo v pozdní tvorbě přece jenom už ano? Proto zůstaňme u Fantasie suity. Její osou je rozsáhlá stejnojmenná skladba s motem z Pláče Jeremiášova – a po jejím znovupřečtení lze potvrdit, že jde o strhující počin plzeňského básnictví, zjevně nedoceněný a skrytý ve stínu pozdějších veršů jiných autorů a autorek. Snad pouze skladba rovněž již zesnulého hornoblatenského Jindřicha Konečného Zpověď dona Quijota snese s Fantasií suitou kritické srovnání: pokaždé jde o výraznou estetickou hodnotu z krušné doby. Bylo řečeno, že autorovy básně jsou „slova k slyšení“, vyslyšme proto aspoň tři verše: „Tak končí vidina, vše se zřítí do noci, / která se přerodí v úsvit pokrytý sněhem / a úplnou ztrátou řeči.“ Knížetova Fantasia suita však promlouvá pořád.