literární západ

Víte, jaký je rozdíl mezi skvostem detektivní klasiky, knihou Agathy Christie Vražda na faře (z roku 1930) či mnoha klasickými díly detektivní literatury a mezi současnou, nedávno uveřejněnou detektivkou Daniely Kovářové, jejím „románem o zločinu“ (jak zní podtitul publikace) Smrt v justičním paláci? Rozdíly jsou tematické, jazykové, stylové, etické, filosofické i další. Jenže božská Agatha (a další mistři detektivky) rovnou začíná vyprávět příběh. Zatímco zmíněná soudobá autorka? Ta s vyprávěním nespěchá a nejprve přichází s něčím, co by satirik pojmenoval „uděkovavši se k uděkování“. Shrňme ve zkratce, komu všemu pisatelka v úvodu opravdu, ale opravdu musí poděkovat, pouze jednotlivá jména a příjmení zaměňme jejich iniciálami nebo je vynechme:

„Mým rodičům E. a J. za všechny lékařské konzultace. Mému manželovi M. za vše, co souvisí s fyzikou, s automobily. Mé dceři J. za ochotu být zkušebním čtenářem a za první opravu flagrantních mluvnických chyb. Mému synovi H. za výpočty a diskuse vztahující se k ději. Mému strýci J. za inspiraci a za opravování hudebních nepřesností, to vše až do časného rána. Předsedovi Městského soudu v Praze za seznámení s budovou Městského soudu v Praze. Kolegovi, partnerovi a příteli K. za každé slovo a za každou myšlenku. Docentu K. za příjemné debaty při ranních cestách vlakem. Doktoru M. za povznášející diskusi. Mé kamarádce D. za trpělivost, s níž snášela mé hlasité úvahy. Mému dvornímu IT odborníkovi N. za rady a upřesnění počítačových drobností. Mému kolegovi, advokátu B. za nabídku stát se předobrazem jedné poměrně negativní postavy. Mým přátelům K. a J. za tipy a podnětná automobilová doporučení. Mému švagru a jeho ženě za výklad nikotinového opojení. Farmakologovi N. za konzultace k otázkám předávkování. Pracovníku Záchranné služby hl. města Prahy, který byl ochoten za plného provozu a při zachraňování života odpovědět na všechny mé všetečné dotazy.“

Následující autorčino poděkování si vychutnejme úplně celičké: „Dvěma příslušníkům plzeňské Zásahové jednotky Policie ČR, kteří přerušili svačinovou pauzu a diskutovali se mnou o odřezávání oběšených nebožtíků.“ To musel být výjev přímo pro bohy, jak literátka vyrušuje policisty při potěšení ze svačinky! Dále: „Mladému laborantovi N. za váhové upřesnění léku. Mé kolegyni V. ze Střediska západočeských spisovatelů za cenné psychiatrické informace. Spisovateli a šéfredaktorovi R. za ochotu si rukopis přečíst a peprně okomentovat. Mé korektorce Š. za opravu chyb a návrhy elegantnějších slovních spojení. Mému redaktorovi K. a jeho marketingové kolegyni P. D. za péči, kterou každé mé knize věnují.“ Posléze nejvděčněji a nejadresněji: „A konečně osudu.“

Neprozradíme ani v nejmenším, o jaký zločin v této detektivce půjde a zda jich bude víc nebo míň. Jenže – pomineme-li Kocourkov poděkování – je tu jeden zcela nevymyšlený zločin: totiž komu se v sáhodlouhém výčtu chvalořečí nepoděkovalo a na koho se trestuhodně zapomnělo: na člověka, který je v tiráži uveden na nejpřednějším místě a který mívá na kvalitě textu mnohem větší zásluhu než všichni ostatní, jimž se poděkování dostalo: redaktor knihy. Ten jako kdyby ani nebyl! Nikoli ale vděčností poctěný „odpovědný redaktor“ K. Nebudeme ho jmenovat a vylepšovat autorčin mumraj díkůvzdání. Pouze připomeneme, že jde o významného českého spisovatele, o tvůrce vynikajících knih, o laureáta Ceny Jiřího Ortena a dokonce i nositele Státní ceny za literaturu. Ten jediný nestál Daniele Kovářové ani za zmínku. Přitom sama připomíná: nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě.