literární západ

Žila byla Společnost Jiřího Mahena, sídlila v Brně a jednoho krásného, leč pramálo veselého dne jí zazvonil zvonec a pohádce o Společnosti byl konec. Jenže když zazvoní zvonec, není to takové neštěstí a leccos se dá napravit: kdyby jí zaklinkal umíráček, bylo by hůř a napravovat by nebylo co, ne-li nic. Nezaklinkal, a tak Společnost Jiřího Mahena obrazně řečeno vstala z mrtvých. Dokonce se jí podařilo obnovit vydávání svého tištěného zpravodaje, pro nějž zvolila veskrze mahenovský název, totiž Milíř. Znalci Mahenova díla a zejména obyvatelé Vysoké nad Labem určitě vědí, kde se tento název vzal! Nyní Milíř poznovu v podobě komorní ročenky Společnosti vyšel znovu: dokonce již poosmnácté.

V úvodním příspěvku Milíře se právem vyzdvihuje, že činnost Společnosti Jiřího Mahena je mnohem mnohostrannější: nezůstává toliko u vydávání ročenky. Připomínají se výročí spjatá se spisovatelovou životní poutí, loni v únoru kupříkladu 95. výročí jeho vstupu na knihovnickou dráhu (což by Plzeň jako město s velkými knihovnickými tradicemi mělo obzvlášť zajímat), naopak v nedávném prosinci se mohlo oslavit sté výročí vydání Mahenovy knihy veršů Duha, podle níž je pojmenován nynější časopis Moravské zemské knihovny. Milíř tak svým dílem přispívá k obecnému povědomí, že moravská (či jihomoravská?) metropole Brno je veskrze městem Mahenovým. Posuďte sami: Divadlo Jiřího Mahena, Knihovna Jiřího Mahena, Mahenův památník, Mahenova ulice, Mahenova busta, Mahenova socha, Café Mahen – a na čestném místě též Společnost Jiřího Mahena a jeho zpravodaj Milíř. Jiné pomyslně nejčestnější místo by si zasloužil též významný literární bohemista Jiří Poláček, předseda uvedené Společnosti, jehož zásluhou jako kdyby toto společenství chytilo příslovečnou druhou mízu.

Každý znovuobnovený Milíř tak nadmíru sympaticky přispívá jednak k tomu, že Jiří Mahen a jeho život plus dílo není odsouzeno k zapomínání, jednak i k tomu, že tvůrce je bytostně vnímán jako moravský klasik. Nezapomínejme ovšem, že jde o rodilého Východočecha rodem z Čáslavi, který vyrostl v rodině chudého pekaře a poté evangelického kazatele, který byl spřízněn s Vladislavem Vančurou a který v mládí porůznu pobýval po severních (například v Dubé) a středních Čechách. Až poté na pět let aktivně zakotvil v pražském bohémském a anarchistickém prostředí, patřil k návštěvníkům proslulé Neumannovy „olšanské vily“ a teprve potom se usadil na Moravě a druhý či definitivní domov nalezl v Brně. Podotkněme, že jeho velkou vášní se stalo rybaření a že (souběžně s prací knihovníka a se svým literárním dílem) publikoval i odborné ichtyologické články.

Sečteno a zváženo: Brno má Mahena a Mahen má Milíř. Bedlivě v nynějším zpravodaji Společnosti čteme i větu, že došlo i ke zprostředkování opětovné fakultní finanční podpory ze strany Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, zvláště když část nákladu Milíře je adresována brněnským studentům bohemistiky. Snad vydávání zpravodaje podpoří též Magistrát města Brna. To jsou samé povzbudivé zvěsti a zprávy. Ze západočeského pohledu však nic podobně povzbudivého na mysl nepřichází: našla by si Plzeň také nějaký svůj plzeňský idol? Ustavila by na jeho počest k životu se mající Společnost? Podařilo by se v Plzni vydávat podobný literární zpravodaj, jakým je v Brně mahenovský Milíř? Naprosto fantasticky vypadá představa, že by došlo k finanční podpoře nebo dokonce redakční spolupráci ze strany Fakulty pedagogické v Plzni: takové zázraky se nedějí ani na počkání. Přesto ale vydávání Milíře představuje malý podnět i pro západočeskou metropoli. Možná se rovněž jednou, až jednou najde někdo, kdo by nepodřimoval pod baldachýnem a začal vydávat nějaký místní – Nemilíř.