literární západ

Není to tak dlouho, kdy v plzeňské Edici Ulita vyšel v uspořádání Roberta Jandy posmrtný výbor z literární pozůstalosti Luboše Vinše (1959–2014) pod názvem Hroutící se tíže (Pro libris). Redakční a zejména finanční možnosti neumožňovaly zařadit do souboru větší množství autorových textů, a tak v publikaci najde čtenář jednak značnou část Vinšovy tehdy ještě rukopisné sbírky Až jednou nebudem, jednak několik dalších nezařazených a doposud neuveřejněných textů, které básník napsal v posledních letech života. Toto vydání vzbudilo poměrně živou reakci i ze strany literární kritiky: kupříkladu v Plži o něm (jakož i o specifičnosti pozoruhodné umělcovy poetiky) se zájmem a s uznáním referovali nejprve Milan Šedivý a poté Ivo Harák, básníci a kritici v jedné osobě. Tato knížka byla v Plzni ostatně představena i na dvojím literárním čtení.

Došlo však k vývoji, jak zní okřídlené rčení z pera novodobého klasika. Vůbec poprvé bylo Vinšovo básnictví zpřístupněno a vydáno též mimo západočeský region, s nímž byl bytostně spjat, přestože pocházel z jihočeské Blatné, kde se posléze usadil: renomované pražské nakladatelství Malvern vydalo jako samostatnou knížku zmíněnou Vinšovu sbírku Až jednou nebudem. Jde zřejmě o podobu knížky, kterou autor za svého života ještě stačil připravit k uveřejnění. Co však zarazí na první pohled: pořadí jednotlivých básní je úplně jiné než ve vydání v Pro libris: u něho si editor Robert Janda počínal jako citlivý editor: chtěl vtisknout básníkovým textům vnitřní souvztažnost a i tvůrčí pnutí sui generis. Ve srovnání s tím byl autorův přístup dosti jiný a naprosto pochopitelný: koncipoval sbírku Až jednou nebudem jako další ze souborů veršů, nic víc a nic míň. Čteme-li vydání v Malvernu pozorně, je zjevné, že Vinš nekladl nijak velký důraz na řazení textů a nikterak neusiloval ani o jejich kompoziční členění. Není divu: takto vzniká většina sbírek, přičemž o podrobnostech jejich geneze se málokdy dovídáme něco bližšího.

Pohříchu se právě o této sbírce Luboše Vinše skoro nic (či zhola nic) nedovídáme ani v uvedeném pražském vydání. Chybí tu jakýkoli informující text na záložce, nenajdeme potřebnou ediční poznámku a o doslovu (či minidoslovu) ani nemluvě. Jediné, co se tady nabízí, je nikým, ani šifrou nepodepsaný dvoustránkový medailon – jenže o sbírce či cyklu Až jednou nebudem v něm není jediné slovo! Píše se pouze o Vinšově (nepublikované) poezii před rokem 1989 a konstatuje se, že umělcova básnická tvorba „odráží jeho specifické, lyrické vidění světa“. Klišé jako hrom, není-liž pravda. Leč jinak vskutku nic, nedovíme se, kdy tato sbírka vznikla (jen díky Jandovi můžeme prozradit, že jde o verše z let 2007 až 2013) – a nejen to, o posledních sedmi letech Vinšova psaní zde poznovu není ni slůvko jediné. Jako kdyby už básník žil nebyl, ač žil, byl a psal. Škoda!

Též jiný nešvar se skrývá v uvedeném medailonu: je tu sice připomenut autorův „pokus o rozsáhlejší román“ s názvem Iljova dobrodružství, leč jinak Vinšova próza opět jako kdyby byla nebyla. Dokonce se mluví o básních a článcích uveřejňovaných v plzeňském Plži – jenže Cenou Plže byl autor oceněn za své vynikající prozaické a fejetonistické texty. Vinš prozaik na své objevení teprve čeká. Jeho „pokusy“ totiž zdaleka nezůstávaly u pokusů: již v mládí umělec vytvořil přes deset (!) románů, bohužel pouze rukopisných. Jenže i na sklonku své životní pouti se Luboš Vinš věnoval prozaické tvorbě: například dokončil jeden vyznavačský román a psal básně v próze. Nic z toho ale není vydáno a možná ještě dlouho zůstane nevydáno. Díky Malvernu však můžeme číst i autorovy některé další pozdní verše.