literární západ

Občas si člověk musí počínat nadmíru opatrně a raději i uvážlivě. Pohybujete-li se po okraji nějakého hnojiště, vskutku je záhodno dávat si pozor na každou krůčej, abychom se znenadání neoctli v hnoji až po uši. Takto nutno reagovat na popaprikovaného a velezhrzeného regionálního literátka Miroslava Vejlupka: málokdo ho zná (s výjimkou Karla Pexidra), nikdo ho nečte (možná s výjimkou Karla Pexidra), a tak není divu, že dělá co může, aby na sebe upozornil. Známe to i z české klasiky. Jen aby se vmísil do rozhovoru, jak je v slavném románu výslovně uvedeno, pronese Josef Švejk zaklinačské slovo: „H-o.“ A hned je slyšet, vidět, ba v našich představách i voní.

Tuze podobné to bývá i s M. Vejlupkem. Aby byl vidět a slyšet, občas přijde s nějakou závistivou a nepřejícnou skopičinou. Není nikým čten, a tak nesnáší ty, kdo mají u čtenářů či kritiků příznivější reputaci. Jenže reagovat na literátkovy žlučovité vyvřeliny není jen hra s ohněm, nýbrž pohrávání si se všelijakými zplodinami. Nejraději pan M. Vejlupek pomlouvá a hanobí: to je jeho srdeční parketa. Pokud jste byli po narození odkázáni na plenky, i po sedmdesáti letech vám to bude zlomyslně předhazovat. Jako kdyby on sám neměl pořádné máslo na hlavě a dobře to nevěděl!

Leč k věci: v lesích žijící M. Vejlupek si bůhvíproč usmyslel napsat v Literárních novinách o Plzeňském literárním almanachu 2015. Napsat, nikoli recenzovat: s recenzí ten text nemá mnoho společného. Spíše je to snůška nesmyslů. Byť něco může vypadat pravděpodobně, něco zase nepravděpodobně. Když se v regionu už šestnáct let udělují Ceny Bohumila Polana, je logické, že ji obdržel obstojný počet literátů – jenomže nikoli M. Vejlupek. Někdo dostane jinou cenu už před pětadvaceti lety: i to se mu řevnivě vytýká. Vypočítávají se autoři almanachu a posléze se mluví o „řadě dalších“ – což jsou ti nejrenomovanější, totiž Karla Erbová a Josef Hrubý. Ach, ta závist!

Dílčí výhrady k jednotlivým textům v almanachu nekomentujme: na ty má pisatel právo. Jakož i právo na omyl. Určitě totiž dlouhá léta pečlivě a přičinlivě zametal před vlastním prahem, aby pak někoho ošklivě osočil z „triviálního, spíše hloupoučkého humoru“, jinému spíše hloupoučce vytkl obrat „ošuntělý penzion“ (doporučuji sáhnout po slovníku!). Největší vadou almanachu je dozajista skutečnost, že v něm není nic od pana M. Vejlupka, jenž se prý programově zaměřuje na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti. Přitom umí i pochválit! Lubomíra Mikiska, že prý „vtiskl své tvorbě myšlenkové specifikum“ (??), jakož i Karla Pexidra za „originální kompozice literatury, filozofie a etiky“ (??). Schválně, zdali vůbec ví, co tímto podkuřováním měl na mysli!

Nebuďme však zaujatí: za jedinou věc se sluší a patří páně M. Vejlupkovi sáhodlouze poděkovat. Že jeho sympatie jsou na straně těch, kdo „pohrdají stránkami věstníku Plzeňský literární život“. Že už dlouho nechce mít nic společného se spoustou západočeských literátů (již více než čtyřmi stovkami), kteří ničím nepohrdajíce patnáct let uveřejňují své básně, povídky, kritiky, fejetony či jiné příspěvky na stránkách zmíněného „věstníku“, jímž mají pohrdat, pohrdat a ještě jednou pohrdat. Jistě, někteří v něm publikují častěji, jiní méně, stejně jako někteří píší častěji a jiní méně a někteří píší dobře a jiní méně. Namoutě, ti ve věstníku nijak panem M. Vejlupkem nepohrdají. Pouze delší čas žijí v neblahém tušení, že všecičko, co by nedejbože a třikrát fuj redakci nabídl, by v souladu s jeho vlastními slovy názorně představovalo „neumětelství sice ambiciózní, nicméně laborující v logice významotvornosti“.

Nejlíp by ale to pověděl můj malý vnouček. Pravil by s dětskou jasnozřivostí: „Pič, ty vejlupku, pič!“