literární západ

Od začátku letošního roku se v těchto literárních sloupcích snažíme prostřídávat tematické zaměření a žánrovou variantu: jednou píšeme o nějaké události či o problému literárního života, podruhé bychom pokaždé rádi upozornili na knižní novinku spjatou s Plzní nebo se západočeským regionem. Nikoli ovšem v podobě recenze, aby nedošlo k omylu! Kupříkladu v tomto sloupku by měla tentokrát přijít řada na minipojednání o knize (jako předtím o knihách Lubomíra Mikiska nebo Roberta Jandy a dalších autorů, naposledy Petra Šváchy…) , vzápětí na ni také zde dojde, neděláme si však iluze, že bychom s tímto předsevzetím vždy uspěli a že bychom pořád a znovu měli o čem psát.

Dílem totiž knih západočeské provenience vychází poměrně málo, ne-li dokonce poskrovnu, dílem o takové nové publikaci sice kolikrát víme, někdy i poměrně zavčas, leč nedostane se nám do rukou. Mnohá nakladatelství pohříchu ani trochu neoplývají ochotou zasílat recenzní výtisky – a co se týče autorů, ti bývají v tomhle ohledu ještě horší. Jistěže s výjimkou bohulibých výjimek. Z toho vyplývá pragmatický závěr tohoto znění: budeme-li mít možnost v Literárním Západu o nějaké nové knížce napsat, rádi tak učiníme, pokud však budou před našimi zraky některé knižní tituly jako kdyby do písku zahrabány a do něj nahonem uschovány, jen aby o nich ni slůvko sebemenší a třeba jen jedno jediné se neutrousilo – potom jakáž pomoc, nechť z pohledu regionu zavládne o dané literární práci ledové mlčení neboli hluboké ticho. Namoutě: kdo chce právě tam, tak mu tam s tím pomozme.

Právě teď však vyšla zcela mimořádná publikace, na jejíž redakční přípravě jsme se do určité míry podíleli, takže podle zvykového práva máme zapovězeno ji recenzovat nebo o ní vyslovovat jakékoli literárněkritické soudy, což také činit nehodláme a rozhodně tudíž nebudeme. Dobrá kniha se sice chválí sama, nicméně na ni můžeme alespoň upozornit, přičemž vyslovovat se k (vlastní) redakční práci nemáme ani v nejmenším zapotřebí. Nuže, obraťme se zády k Plzni a upřeme své zraky směrem jihovýchodním, až dohlédneme nikoli do Štáhlav, nýbrž do Šťáhlavic. Tam utěšeně jestvuje kulturní ohnisko zvané Bezejmenná čajovna, v níž nejenže můžeme ochutnat čaje opojné chuti a mající půvabná jména, leč tato čajovna vydává ve stejnojmenné edici dokonce i knihy.

Prozatím jsou všechny tituly vydané ve Šťáhlavicích spojeny se jménem nikoli nějakého či některého bezejmenného Mistra, leč s osobou výrazného básnického tvůrce a esejisty Iva Hucla – a v tomto případě jde o knižní sebrání jeho novějších krátkých veršových útvarů, jejichž poetika se nikoli náhodou velice blíží poetice starobylých haiku. Tady to ovšem jsou zcela jednoznačná haiku 21. století, nikoli ta „pravá“ či „klasická“. Ivo Hucl je sice „pravým“ básníkem, zároveň však i tvůrcem subtilně reflektujícím světla i stíny soudobého času. V autorových minitextech najdeme i přesvědčivou optimistickou tóninu, leč pojmenování celé sbírky je záměrně laděno do filosofického truchliva: nazývá se totiž Prach prázdna. Nemylme se však: filosofie tu nedominuje nad poezií, oba tyto světy jsou v bytostné rovnováze. Koneckonců i jako prázdno a prach.

Ano, prach prázdna… Opravdu nepodlehneme pokušení knížku Prach prázdna recenzovat. Mělo by se však o ní vědět, měla by se číst, čtenáři by se do ní měli zahloubat, ne-li vcítit – a s potěšením objevovat, co neprázdného se může zázračně skrývat pod efemérním příkrovem prachu. Co říct jiného, než že jde o dobré dílo?