literární západ

Zdálo by se, že odpověď na tuto nepřímou otázku (však nikoli náhodou v titulku tohoto sloupku chybí otazník) je přímo nabíledni: jedině náležitou zámeckou expozici. Zatímco v podzámčí, ergo na kraji obce Štáhlavice, kam ze zámku dojdete či sejdete míjejíce malebný park a jezero s lodičkami a labutěmi, sídlí proslulá Bezejmenná čajovna, jejímž nikoli zámeckým, leč čajovnickým pánem je už dlouhá, předlouhá léta renomovaný západočeský básník, esejista a kulturní myslitel Ivo Hucl, mj. i laureát Ceny Bohumila Polana. Jeho knížky Ostrovní básně a Sběrný dvůr, vydané v knižnici pojmenované Bezejmenná edice, nelze nedoporučit především sečtělé čtenářské obci, leč tentokrát chceme psát o něčem jiném. Sami můžeme být zvědavi, zdali se v následujícím textu vyvrbí i nějaké literární téma, anebo v něm zůstaneme v obecné kulturněhistorické rovině. Však uvidíme.

Víme tedy, co se skrývá v podzámčí zámku Kozel, nyní si povězme, co tajemného (nebo tajuplného? nebo záhadného?) skrývá zámek. A to nikoli odnepaměti nebo odedávna, nýbrž od druhé dubnové soboty (kdyby šlo o první dubnovou sobotu, tyto řádky by mohly být vnímány jako aprílové). Nuže, před několika dny se v jízdárně uvedeného zámku za poměrně hojné účasti uskutečnilo slavnostní zahájení výstavy, která představuje cosi unikátního a která je v kulturním životě Plzeňska vskutku naprosto výjimečná: totiž výstava nazvaná Svobodní zednáři na Plzeňsku. Podílelo se na ní několikero institucí ze západních Čech a především odjinud, z nichž připomeňme přinejmenším Muzeum svobodného zednářství (kde však sídlí, nebylo zřejmě záměrně uvedeno) a dvě soudobé zednářské lóže: jednak Quatuor coronati, jednak Josef Dobrovský. U té druhé se pozastavme, neboť tvoří součást dnešní západočeské duchovní a etické kultury.

Ti z návštěvníků vernisáže, kteří pozorně naslouchali a natahovali uši víc než ostatní, záhy zvěděli, že právě v případě Josefa Dobrovského jde o nejstarší plzeňskou zednářskou lóži, která za pár let oslaví sto roků své existence či svého trvání: arciže nejednou s velkými prodlevami, kupříkladu v období protektorátu nebo v letech 1951 až 1995. Několikrát byla „uspána“ nebo její činnost z různých důvodů pozastavena, od roku 2010 se však opět má čile k světu. V době prvorepublikového založení ji nazvali, jak bylo tehdy zvykem, podle významného českého buditele, navíc do určité míry spjatého i se západočeským regionem, byť s Plzní jistěže nikoliv. Měla v ní ale své sídlo a dalo by se předpokládat, že v souladu s odkazem Josefa Dobrovského by mohli být jejími členy zvláště vědci z humanitních oborů, ne-li dokonce i někteří literáti, opak je však pravdou. Jak bylo na vernisáži řečeno a jak se zvědavci přesvědčí i během obchůzky zámecké výstavy, ani nějaká výjimka tu zpočátku nepotvrzuje pravidlo. Připomínají se zajímavé osobnosti jako kupříkladu prorocký hlasatel sjednocené Evropy hrabě Coudenhove-Kalergi, leč k českým vzdělancům má všechno dosti daleko. Pro upřesnění: katolíci se (na rozdíl od protestantů) svobodnému zednářství vyhýbali (a vyhýbají) jako kříž čertu a naopak komunisté ho po vzniku III. internacionály měli zapovězené jak čert kříži.

Přesto se jedna pozoruhodná výjimka našla! Na výstavě se totiž dovíte, že členem plzeňské zednářské lóže Josef Dobrovský nebyl nikdo jiný než Josef Skupa, jinak strakonický rodák. Při vší úctě snad můžeme zažertovat, že z toho nelze usuzovat zhola nic o případném zednářství Spejbla a Hurvínka. Tak prostoduché a prostinké to samozřejmě není. Leč resumujme: škoda, že k výstavě nebyl vydán vhodný informační katalog. Co je naopak dobře: tato nevšední výstava potrvá v jízdárně zámku Kozel skoro až do konce letošního června. Zato Bezejmenná čajovna má otevřeno pořád, předtím i potom.