literární západ

Psát o Ceně Bohumila Polana (dále též CBP) připomíná mlácení prázdné slámy a stává se to i pro polemizující pisatele čím dál víc učiněná nuda k uzoufání, leč co počít: je tady a teď, především ale nějaké objektivnější celozápadočeské literární ocenění v probíhajícím třetím miléniu doposud není v regionu k mání. Přesto: koho by těšilo donekonečna opakovat, jací podivní filištíni a filištínky jsou do příslušných porot CBP nikoli nominováni (a nominovány), nýbrž tam jsou napřipínáčkováni a –ány na základě rozličných a zavčas uplatňovaných funkcionářských kejklů. Potom to pohříchu dopadává, jak to žel dopadává, proto to pak vypadá tak, jak to bohužel vypadá.

Leč nejde o to, kdo Cenu Bohumila Polana v loňském roce získal: opakujme, že při pohledu na složení poroty bylo jasné s velkým časovým předstihem, kdo bude ta šťastná a vyvolená. Vše k tomu cíleně směřovalo, vše k tomu ruka v ruce a rukáv v rukávu spělo. Nad tím už můžeme pokrčit rameny a mávnout rukou. Hodláme se pozastavit nad něčím jiným: lze se podivit ba podivovat, kdo ji naopak nezískal, která knížka ostrouhala či byla veledůkladně ostrouhána. Jistěže má každá porota právo na svůj verdikt a ještě větší právo na omyl, což neznamená, že se veřejnost musí s jejím velkomožným verdiktem ztotožnit a že její omyl (pokud se dané rozhodnutí bude považovat za omyl) má být přinucena odborně řečeno spolknout i s navijákem.

Vyhrát může v soutěži o CBP jen jeden, i když v Plzni častokrát vyhrávají dva, aby výjimky zvesela potvrzovaly pravidlo. Co však opravdu zamrzí: že porota v loňském roce bohorovně pominula psychologickou novelu Václava Grubera Řeka, vydanou se „soutěžním“ letopočtem 2015,. Kniha přišla na svět díky pochopení renomovaného moravského nakladatelství Miroslav Klepáček – Sursum (vycházejí tam i tituly Karly Erbové). Samozřejmě: členům poroty se tato knížka nemusela líbit, nemuseli ji vůbec dočíst, mohli ji beze zájmu odložit, to vše se mohlo stát. Leč když píšeme, že tuto prózu porota „pominula“, máme tím na mysli, že jí pohříchu neudělila ani čestné uznání: tentokrát navíc neudělila veškeré žádné, ač jindy jimi nešetřila a jindy se dostalo dokonce i na předsedkyni Střediska západočeských spisovatelů. Proč ne, leč loni byl s uznáními utrum a utrum měla želbohu i zmíněná Gruberova (podle našeho názoru) pozoruhodná publikace. Mezitím Václav Gruber napsal a vydal další knihy, jenže o těch nevedeme řeč. Jde nám pouze o jeho Řeku a nepřitakáme rčení, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. V tomto případě se do uvedené řeky s velkým Ř skutečně vstoupit mělo. Nedošlo však k tomu: nedošlo tudíž ani na čestné uznání.

Zcela záměrně pomíjíme jednu okolnost, která z technického či formálního hlediska je nepochybně závažná, nikoli však nepřekročitelná. Nejsme si jisti, zda byla Gruberova novela vůbec do soutěže přihlášena. Možná se k tomu autor neměl, pak jej ale mělo vedení Střediska přemlouvat tak dlouho, až by ho přemluvilo, ať svou Řeku do klání o CBP přihlásí. Mohlo to probíhat i úplně jinak: v regulích nestojí, že by přihlášku musel podávat sám autor: může tak učinit i kterákoli jiná kulturní instituce, kupříkladu i Klepáčkovo nakladatelství Sursum (též ono mohlo a mělo být k tomu vybídnuto), anebo opět Středisko západočeských spisovatelů. Zdá se však, že dalo od celé záležitosti ruce pryč a tím se dopustilo vůči svému kolegovi pořádně nekolegiálního chucpe. Zkrátka a dobře se zachovalo vůči Václavu Gruberovi náramně hrubě a po vzoru hrubců. Škoda: mohli být v Plzni na čestné uznání knihy jednoho svého člena nemálo hrdi. Takhle se mohou chvástat, nakolik hrubě si umějí počínat.