literární západ

Každý lichý sloupek by se rád věnoval nějaké knížce, nejlépe západočeské provenience, to však není a nebude jednoduché. Proto zalovme v jiných vodách a zvesela i v minulosti: pozastavme se například nad jednou starší knížkou z pera Evy Hoffmannové, vydanou v Božkově roku 1990. Najdeme v ní i západočeský motiv související s blízkými Radnicemi: totiž postavu radnického pána, na Březině žijícího hraběte Kašpara Šternberka, věhlasného českého osvícence a milovníka přírodních věd. Ten je zde ryzím rytířem bez básně a hany; jediného kazu na jeho duši a mysli by člověk nenašel.

O jakou prozaickou knížku však jde? Nazývá se Ulrika Levetzowová a byla dopsána už zjara 1974. Vydalo ji v desetitisícovém (!) nákladu Knihkupectví U Podléšky roku 1991, ačkoli v tiráži figuruje letopočet jiný. Próza vyšla jako první svazek zamýšlené Edice Korespondence, leč korespondence je v ní tak maloučko (stěží setina textu!), že nad tím zůstává rozum stát. Vypráví se tu, jak velký básník Goethe vzplanul stařeckou láskou k mladičké Ulrice, je-li však poeta všude psán kupříkladu „ministr von Goethe“, pak i Ulrika musí být von Levetzow(ová). Jenže i její křestní jméno je počeštěno: řádně má znít Theodore Ulrike Sophie von Levetzow. Neodpusťme si podotknutí, že jde o Oldřišku.

Žel jsme záhy svědky velkého podvodu. Knížka sice začíná vylíčením zmíněného Goethova náhlého vzplanutí a poměrů na výmarském dvoře (ač se děj zprvu odehrává roku 1821 v Mariánských Lázních), leč pak je všecko jinak: Ulrika se z textu vytratí a většina knížky je věnována… mineralogii. Hrdinkou prózy přestává být mladinká baronesa a stává se jí Komorní Hůrka u Chebu. Vášniví mineralogové Goethe a Šternberk se spolu se švédským chemikem a brazilským cestovatelem posedle přou, donekonečna si vykládají o minerálech, travinách apod., až přistoupí k experimentům zkoumajícím, zda je Hůrka původu plutonického, nebo neptunického, ergo zda je sopkou, či nikoli. Ministr se prý tehdy „chytal mužských přátelství a dal se na vědu“. Na Ulriku si dlouho nikdo nevzpomene. Von Goethe je mineralogickými záhadami přímo posedlý: však mu je už dvaasedmdesát a má nového koníčka! Leč on je tím, kdo se mýlí a kdo těžce nese svůj omyl. Po návratu do výmarské samoty (?) ho čeká dopis „bílý jako prostěradlo, jímž se přikrývají umrlci na márničním prkně“. Nasadí si mokrý ručník na zátylek, smysly to odporují vnímat, leč nic naplat: v listu je psáno, že jeho „oddaná přítelkyně“ Ulrika mu dává košem. Kdyby mu prý byla k užitku, píše, vzala by si ho.

Pokud se ale knížka nazývá tak, jak se nazývá, snad bychom se měli o Ulrice dovědět o něco víc, než že se šestnáctiletá slečna se zlatými lokny zrovna vrátila z penzionátu ve Štrasburku (Strassbourgu) a že se s von Goethem procházela v parku a potěšeně si s ním špitala. Posléze se i s matkou vrátila na rodové panství v severočeských Třebívlicích (německy: Trziblitz) a strávila v nich celý život, přičemž se dožila arcikmetského věku pětadevadesáti let! Skonala až roku 1899, za časů literární dekadence. Internet nás poučí, že se s Goethem tato původem meklenburská šlechtična setkala už v batolecím věku v lázních Teplice v Čechách, stěží si to však někdo z nich zapamatoval! Ulričina matka Amálie se potřetí vdala až mnohem později a jejím vyvoleným se stal ministr rakouské vlády František Klebesberg, spoluzakladatel budoucího Národního muzea v Praze a člen Společnosti Muzea království českého. Zemský vlastenec jak vyšitý. A baronka Ulrika, též členka? Baronka, která založila první útulek pro bezdomovce v Praze? Na pamětní desce na místě jejího posledního odpočinku se můžeme dočíst, že byla „pravou dobroditelkou zdejšího lidu“. Dobroditelkou Goethovou se nestala.