literární západ

Duše plné slov: takhle se jmenuje téměř pětisetstránkový svazek, jehož podtitul zní: Almanach Obce spisovatelů ČR 2017. Těch slov je v něm prý milion a kdo o tom má pochybnosti, může je pečlivě a bedlivě přepočítat. Almanach čítá příspěvky pětaosmdesáti autorů, pochopitelně pouze členů Obce, leč povězme si to rovnou: mnohdy jde o příspěvky mírně řečeno značně průměrné úrovně. Některé dokonce nestojí za nic. V jiných naopak díkybohu nalezneme vskutku i takřečenou tvůrčí duši, nejenom slova. Jako sporný moment vnímáme zejména fakt, že do almanachu mohly být zaslány, a tudíž v něm otištěny rovněž texty, které již byly publikovány jindy a jinde, a to i knižně. U časopisecké publikace to dozajista nevadí, ukázky z vydaných knih tu však dle mínky naší věru nemají co dělat.

Málo se ví, že pojem či termín „almanach“ do Evropy doputoval z arabštiny; zpravidla jde o označení sborníku, který vykazuje či může vykazovat určité programové nebo kupříkladu generační spříznění. Tento almanach nevykazuje nic takového: jediné, co autory sdružuje, je vlastnictví členské průkazky Obce spisovatelů (stovky dalších členů přitom výzvy k zaslání příspěvků nevyužilo), další stovky nečlenů Obce tuto výzvu pochopitelně neobdrželo. Než budeme sledovat „plzeňskou stopu“, konstatujme, že celkem je zastoupeno 85 autorů a nic tu zdánlivě není k řešení, leč přesto: jeden autor figuruje na obalu knihy, leč v obsahu nikde není k nalezení, ani mezi abecedně (podle příjmení autorů) řazenými příspěvky ho nevyšťouráme. Ba ne, nakonec se dá najít: jde o „slovo úvodem“ předsedy Obce Tomáše Magnuska, který v něm čtenáře ujišťuje, že almanach „obsahuje vyjádření nejen básnická a prozaická, ale zejména společenská, osobní, politická, aktuální, emocionální a v každém případě hluboce lidská“. A že tyto příspěvky mohou čtenáře „oslovit a donutit k zamyšlení, ke vzpomínce nebo k slzám“.

Při vší úctě, to je pěkný blábol: donutí leda k smíchu nebo k pláči. Je to však příznačné: předseda spolku nemá ve spolkovém almanachu vlastní beletristický text: co kdyby byl totiž ze všech úplně nejhorší čili nejnehodnotnější? Pospěšme raději k uvedené „plzeňské stopě“: takových šlápot je tady totiž habaděj! Především svazek sestavila a „uspořádala“ (to znamená se spolehlivou znalostí abecedy) plzeňská či západočeská Daniela Kovářová, která je též redaktorkou a spoluautorkou almanachu. Bohužel nepřipojila jakékoli údaje o autorech. Škoda! Zrovna dr. No, který snad není totálně nesečtělý a věci neznalý, skoro o třetině zařazených literátů v životě neslyšel; pravda, možná o mnoho nepřišel. Takže jinak: kdopak je v tomto almanachu kromě Kovářové ještě zastoupen ze Západočechů? Nuže: M. Čechura, K. Erbová, I. Fencl, V. Gruber, J. Komorous, J. Málková, L. Mikisek, K. Pexidr, V. Špinková a A. Vávrová. A Tamara Kopřivová, která je dokonce i sponzorkou almanachu! Porovnáme-li toto složení s Plzeňským literárním almanachem 2015, v nynějším „obecním“ absentují kupříkladu J. Hrubý, K. Monhartová, J. Prokšová, J. Sojka a E. Válková. Pro Obec je škoda, že v ní není Marek Velebný: vždyť právě špetku „velebného“ humoru by Duše plné slov potřebovaly jako sůl!

Almanach je almanach a jsou-li jisté duše plné slov, již víme, jakých slov jsou plny. Quod erat demonstrandum. Ještě malou perličku pro domo sua: co by místopředsedkyně Obce spisovatelů Lýdie Romanská asi dala za to, kdyby mohla v almanachu být zařazena po boku Milana Blahynky! Ten, kdo jí toto vysněné přání vyfoukl, byl zrovinka Plzeňan Milan Čechura. Ergo neplatí, že vrána pokaždé k vráně sedá, aspoň v abecedním sledu nikoli. A ještě: předseda T. M. tvrdí, že Obec je společenstvím individualit různého světového názoru. Tuze rád bych věděl, kterépak světové názory má na mysli.