Duše plné slov: takhle se jmenuje téměř pětisetstránkový svazek, jehož podtitul zní: Almanach Obce spisovatelů ČR 2017. Těch slov je v něm prý milion a kdo o tom má pochybnosti, může je pečlivě a bedlivě přepočítat. Almanach čítá příspěvky pětaosmdesáti autorů, pochopitelně pouze členů Obce, leč povězme si to rovnou: mnohdy jde o příspěvky mírně řečeno značně průměrné úrovně. Některé dokonce nestojí za nic. V jiných naopak díkybohu nalezneme vskutku i takřečenou tvůrčí duši, nejenom slova. Jako sporný moment vnímáme zejména fakt, že do almanachu mohly být zaslány, a tudíž v něm otištěny rovněž texty, které již byly publikovány jindy a jinde, a to i knižně. U časopisecké publikace to dozajista nevadí, ukázky z vydaných knih tu však dle mínky naší věru nemají co dělat.
Málo se ví, že pojem či termín „almanach“ do Evropy doputoval z arabštiny; zpravidla jde o označení sborníku, který vykazuje či může vykazovat určité programové nebo kupříkladu generační spříznění. Tento almanach nevykazuje nic takového: jediné, co autory sdružuje, je vlastnictví členské průkazky Obce spisovatelů (stovky dalších členů přitom výzvy k zaslání příspěvků nevyužilo), další stovky nečlenů Obce tuto výzvu pochopitelně neobdrželo. Než budeme sledovat „plzeňskou stopu“, konstatujme, že celkem je zastoupeno 85 autorů a nic tu zdánlivě není k řešení, leč přesto: jeden autor figuruje na obalu knihy, leč v obsahu nikde není k nalezení, ani mezi abecedně (podle příjmení autorů) řazenými příspěvky ho nevyšťouráme. Ba ne, nakonec se dá najít: jde o „slovo úvodem“ předsedy Obce Tomáše Magnuska, který v něm čtenáře ujišťuje, že almanach „obsahuje vyjádření nejen básnická a prozaická, ale zejména společenská, osobní, politická, aktuální, emocionální a v každém případě hluboce lidská“. A že tyto příspěvky mohou čtenáře „oslovit a donutit k zamyšlení, ke vzpomínce nebo k slzám“.
Při vší úctě, to je pěkný blábol: donutí leda k smíchu nebo k pláči. Je to však příznačné: předseda spolku nemá ve spolkovém almanachu vlastní beletristický text: co kdyby byl totiž ze všech úplně nejhorší čili nejnehodnotnější? Pospěšme raději k uvedené „plzeňské stopě“: takových šlápot je tady totiž habaděj! Především svazek sestavila a „uspořádala“ (to znamená se spolehlivou znalostí abecedy) plzeňská či západočeská Daniela Kovářová, která je též redaktorkou a spoluautorkou almanachu. Bohužel nepřipojila jakékoli údaje o autorech. Škoda! Zrovna dr. No, který snad není totálně nesečtělý a věci neznalý, skoro o třetině zařazených literátů v životě neslyšel; pravda, možná o mnoho nepřišel. Takže jinak: kdopak je v tomto almanachu kromě Kovářové ještě zastoupen ze Západočechů? Nuže: M. Čechura, K. Erbová, I. Fencl, V. Gruber, J. Komorous, J. Málková, L. Mikisek, K. Pexidr, V. Špinková a A. Vávrová. A Tamara Kopřivová, která je dokonce i sponzorkou almanachu! Porovnáme-li toto složení s Plzeňským literárním almanachem 2015, v nynějším „obecním“ absentují kupříkladu J. Hrubý, K. Monhartová, J. Prokšová, J. Sojka a E. Válková. Pro Obec je škoda, že v ní není Marek Velebný: vždyť právě špetku „velebného“ humoru by Duše plné slov potřebovaly jako sůl!
Almanach je almanach a jsou-li jisté duše plné slov, již víme, jakých slov jsou plny. Quod erat demonstrandum. Ještě malou perličku pro domo sua: co by místopředsedkyně Obce spisovatelů Lýdie Romanská asi dala za to, kdyby mohla v almanachu být zařazena po boku Milana Blahynky! Ten, kdo jí toto vysněné přání vyfoukl, byl zrovinka Plzeňan Milan Čechura. Ergo neplatí, že vrána pokaždé k vráně sedá, aspoň v abecedním sledu nikoli. A ještě: předseda T. M. tvrdí, že Obec je společenstvím individualit různého světového názoru. Tuze rád bych věděl, kterépak světové názory má na mysli.
Milý sečtělý doktore No,
dovolte mi prosím dvě drobné poznámky k Vašemu roztomile ironickému pohledu na Duše plné slov.
Vzhledem k tomu, že ročně vychází nějakých 12 – 13 tisíc titulů původní, nepřekladové literatury, z nichž je minimálně třetina beletrie, nedá se předpokládat, že byste zvládl všechny přečíst, nebo jen prohlédnout. Pokud namítnete, že o dobrých knihách se přece musíte dozvědět, pak jste mimo realitu tuzemského knižního světa.
To už jsem mimo naštěstí dlouho. A přesto, nastojte, se o těch dobrých knihách dovídám, sháním si je, čtu je a dokonce o nich píši. Dá se to nějak vysvětlit?
Druhou námitkou pak je, že ani nemáte přehled o svých západočeských ovečkách. Vynechal jste Annu Šochovou (vl. jménem Hanu Mudrovou), ašskou autorku a publicistku, která patří k nejaktivnějším členům Obce spisovatelů. Aš je však příliš daleko od Plzně, aby mohla být počítána do Západních Čech…
Už jsem reagoval, asi se však text někde ztratil. Nuže znovu: milá paní Vrbenská, jste bohužel zase vedle. Já žádné ovečky nemám, ani jednu jedinou! Jsem kritický vlk, to by chuděrky nepřežily. Ovečky navíc cupitají v houfu a bečí a bečí. A k tomu přehledu: když patnáct let redigujete literární časopis, opravdu si získáte větší přehled než někde v Obci. My ho mít musíme, Vy ho mít nemusíte. A kde je Aš, vím: nic západnějšího v Čechách není. Tuhle jsem tam bloudil.