literární západ

Platí, čím dál víc platí pradávné rčení, že jména hloupých jsou na všech sloupích, pouze místo slova „sloupy“ nutno doplnit něco modernějšího, bohužel ovšem spjatého s tím, co slavný spisovatel Michal Faber pojmenovává jako „obecnou stupiditu“, šířící se všemi směry. Mimo jiné i stupiditu lidí nečtoucích, nepřemýšlejících, ergo v rezultátu toho všeho přízemně rozumných, leč z pohledu nějakého nadpřízemí se jevících… Stačí. Teď se neskonalému obdivu národa těší čachrář čili podvodník: ten ostatně také nic nečte. Vor v zakoně, řekli by Rusové.

Vari odtud, vari! Leč kam? Zůstaňme proto ve vlastech českých a povězme několik hřejivých slov o literátovi, kterého v Plzni nikdo nezná, rozuměj asi nikdo nevzal v západočeské metropoli nějakou jeho knížku do ruky, a pokud ji v ruce měl, kdo ví, zda ji otevřel, a kdo ví, zda z ní učetl třeba… záložku. Anebo se mýlíme? Pak jde o sice blahodárnou, leč pouhopouhou výjimku, která toliko potvrzuje pravidlo. Míním a jistím, jak říkával Bohumil Hrabal, že tohoto autora v městě Plzni neznají, byť v ní i pobýval, snad i na legendární velhartické letní básňodny zavítal či chtěl zavítat. Z pohledu západočeského bude takových neznámých a nečtených tvůrců nejspíše povícero, nicméně můžeme nyní představit aspoň toho, kdo měl v těchto dnech životní jubileum: Pavla Rejchrta.

Nepochybně existují autoři a autorky či autorky a autoři, kteří a které chrlí jednu knížku za druhou a záhy se ani nedovedou upamatovat, co všechno v nich vychrlili. Lhostejno, zda jde o románky či detektivky či o oblíbená žertovná veledíla na téma „když žena menstruuje“. Sepište něco podobného a hned vás s fanfárami přijmou do Obce spisovatelů! Tak žije a píše autorstvo české, leč na rozdíl od něho Pavel Rejchrt vytvořil dílo. Váháme, zda toto slovo psát s velkým „d“ čili jako Dílo, zda nemáme mluvit o „Dobrém díle“, anebo ho souhrnně označit cizokrajným pojmenováním opus bonum. Za tzv. starého režimu Rejchrt nepublikoval, podílel se na samizdatových a ineditních aktivitách, leč protože se necpal do žádné první řady a nehonosil se žádnými ryčnými zásluhami, svou první knihu vydal teprve v roce 1995. Až potom následovaly další. Plné víry, plné etiky, plné estetického zápalu.

Snad můžeme ještě podotknout, že literární dílo Rejchrtovo vzniká a (mnohdy žel s převelikým zpožděním) přichází na svět již celé půlstoletí, i když se autor ke starším textům vrací jen velice obezřetně a vydává je zpravidla v přepracované podobě. Také zde jedna výjimka potvrzuje pravidlo: úžasná kniha experimentální či experimentující poezie Lyrika liter, napsaná dávno, vydaná nedávno. Ta by se měla stát ryzí ozdobou mnoha knihoven! Namátkou: zesnulý západočeský umělec Zdeněk Barborka by z ní určitě měl náramné potěšení. Připomínáme tuto autorovu publikaci jako jednu za všechny, je ale mnoho jiných a dalších: básnické sbírky, filosofická dramata, metafyzické hry, povídkové knížky, expresivní novely, výsostné generační romány… Významný český literární vědec napsal, že Rejchrtovy knížky patří k tomu nejlepšímu, co u nás po roce 1989 vzniklo. Ani to nestačilo, aby bylo heslo o tvůrci zařazeno do Slovníku českých spisovatelů od roku 1945: přednost dostala i jistá zpěvačka s jedinou, již zapomenutou knížkou. Tak poťouchlý bývá život. Leč nejen to: Pavel Rejchrt je též tvůrcem závažných literárních kázání a výtvarným umělcem par excellence.

Teď měl životní výročí. Dožil se ho v literárním ústraní, leč jeho dílo není nikterak „postranní“, ba naopak: o Rejchrtově poezii již vyšla knižní monografie, chystá se i další monografická práce. Snad je to triumf neznámého autora nad „známem“. Nejvíc potěší, že toto dílo ještě zdaleka není uzavřeno.