literární západ

Že v Plzni vychází literární časopis Plž neboli Plzeňský literární život a že už vychází šestnáctým rokem, to není nic nového: pouze se každý rok obměňuje číselné určení: loni se mohlo psát o patnáctém ročníku, předloni o čtrnáctém… Nedávno vyšlo šesté čili červnové číslo: má stejný rozsah jako jiná už řadu let, pouze připravované letní dvojčíslo, což můžeme bez okolků prozradit, bude mít o čtyři plží stránky tentokrát víc. Kdyby měl Plž víc financí k dispozici, stránek by určitě občas přibylo častěji.

To také není pranic nového, leč jedna záležitost může plzeňské kulturní a literární veřejnosti vrtat v hlavě a způsobovat zmatek v mysli. Vychází Plž opravdu, není to pouhé zdání? Čteme sice už číslo červnové nebo květnové nebo dubnové, máme je před sebou, leč není to všehovšudy sen a nikoli skutečnost nejskutečnější? Není Plž něčím zapeklitě virtuálním, který reálně vzato a fakticky řečeno už nějaký čas neexistuje? Neměli bychom si protřít oči a pečlivě si pročíst všechna poslední čísla, abych si v tom udělali o něco větší jasno? Ano, Plž je tady a zde, dá se vzít do ruky a dokonce si v něm můžeme čítat, leč co ty šprochy? Vždyť není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, tak jak to je s Plžem doopravdy? Je sice z plžího masa a kostí a láká nás spoustou příspěvků, co když však už není?

Povězme si proto něco na vysvětlenou. Bylo nebylo, stalo se to v loňském roce, vládlo babí léto (nebo se to seběhlo malinko později?) a několikero nejmenovaných západočeských či plzeňských spisovatelů konstatovalo s určitostí přímo záviděníhodnou, i když ani v nejmenším hodnou obdivu, že… Nuže, pravili a shodli se na tom jakýchkoli pochybností zbaveni, že po Plži bude provždy veta. Že přestane vycházet, poněvadž ho „táhl“ nejmenovaný ing. X. Protože ing. X. tou dobou pozbyl místa v redakci časopisu a nemohl tudíž táhnout ničeho více, chuděrku loudavého Plže ani za jedno z pomyslných literárních tykadel, znamenalo to podle názoru těch pánů podílejících se na podzimním kavárenském hovoru, že Plž vezme za své dozajista dřív než před skonáním světa. Totiž ihned.

Co na to říct, co k tomu dodat? Kdo co táhl a kdo táhl, to je ošemetná otázka. Někdo táhl dobře a jindy hůř, někdo táhl špatně a jindy lépe. Kdo co v Plži kdy učinil dobře, věru dobře učinil. Leč řeči se vedou, pivo se pije a zmíněné plzeňské literární periodikum vychází dál, číslo po čísle, číslo za číslem. Je v něm spousta zbrusu nových příspěvků, objevily se tu nové rubriky, dokonce došlo i na nové či další literární debuty. Možná se to ale všem jenom zdá, poněvadž ten, kdo prý časopis táhl, už dávno není na tahu a netáhne zhola nic, tudíž Plž už dávno měl nebýt. Přitom naopak dochází k věcem donedávna nevídaným: četní mimoplzeňští literáti se představují v rubrice Navštívenka a nastojte, mají nemalou radost, že mohou v (neexistujícím? netaženém?) Plži publikovat! To dřív nebývalo, ačkoli i dřív byl Plž občas v Čechách a na Moravě čten pozorněji než – než v Plzni.

Netvrdíme ani v nejmenším, že od loňského podzimu je Plž bůhvíjak lepší, zrovna tak si ale nemyslíme, že by se od loňského podzimu bůhvíjak zhoršil. Plž je i nadále tribunou západočeského literárního života a dál poskytuje zkušeným i začínajícím literátům prostor k publikování. Jsou tu však jacísi více než realisté ergo takzvaní postpravdiví realisté čili lidé lhoucí si do kapsy! Možná právě ti, kdo jednoznačně tvrdili, že Plž zanikne, jelikož nebude více toho, kdo by ho „táhl“, si nepovšimli, že vycházet nepřestal, že od té doby vyšla řada čísel, že je časopis pořád na světě. Proč by to však měli vědět, proč by se o to měli zajímat? Usoudili přece, že Plž zanikne, a šmytec. Tudíž je prý po Plži.

To je dobrá zpráva: nějakým pštrosím krkům v písku Plž není určen. A být někým tažen za oj nepotřebuje tuplem.