literární západ

Červenokostelecké nakladatelství Pavel Mervart vydalo zajímavou a inspirativní knižní studii, která by „správně“ měla přijít na svět v Plzni: vždyť nikoli náhodou je v jednom copyrightu přímo uvedena plzeňská Západočeská univerzita, takže abychom si hlavu nebo krk nebo hlavu i krk samými rozpaky či samou nejistotou ukroutili! Zmíněná univerzita se na vydání zřejmě podílela, bůhvíproč však danou publikaci nakonec nevydala nebo ji vůbec neměla z nějakých technických nebo finančních důvodů v úmyslu vydat. Vyplývá z toho, že kromě západočeské autorky všechnu slávu více či méně „slíznou“ ve východních Čechách: knihu vydali, redakčně připravili, zařadili ji do Edice Hermés… Shodou okolností jazykovou redakci publikace svěřili královéhradecké ex-básnířce Lence Chytilové a ta medle spunktovala pořádnou chybu v rejstříku: další důkaz, že bohemisté se v cizokrajné literární kultuře a někteří ani v literární vědě valně nevyznají! Navíc je otázkou, zdalipak doposud nepojmenovaný knižní titul bude nebo je v západočeském regionu vůbec k dostání.

Pročež ho už bez větších okolků pojmenujme: jde o práci Martiny Kastnerové – leč hned si neradi posteskneme: o autorce není v knize sebemenší informace, nevíme, kde se vzala, odkud se vzala, zda už něco vydala a podobně. To už nenapravíme, prozraďme tudíž aspoň, že jde o absolventku a pedagožku Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, která má na svém kontě celou řadu vědeckých publikací včetně samostatné knižní monografie. Její knížka má dílem poněkud povšechný titul Profesionalizace literární kultury, dílem záměrně „vědečtější“ podtitul Alžbětinská poetika jako součást komplexu renesančního vědění. Jeden nejmenovaný myšlenkový nekňuba přednedávnem veřejně tvrdil, že Anglie se renesance pouze nepatrně dotkla: nuže, zasloužil by naplácat odbornou publikací Martiny Kastnerové nejméně stokrát přes zadeček, potom stokrát po hlavě a ještě by si ji měl za trest stokrát přečíst. Možná by ale stejně pranic nepochopil, poněvadž v apatyce nenakoupil. Naštěstí však v Plzni žije, působí a publikuje uvedená renomovaná znalkyně alžbětinské renesanční kultury. Však také nejde o bohemistku.

V předkládané publicistické rubrice Literárního Západu neuveřejňujeme recenze nových (nebo starších) knižních publikací ani se nepokoušíme o recenzní hodnocení toho či onoho titulu – a výjimku nehodláme činit ani u odborné práce z pera Kastnerové. Nic nepřejímáme, nicméně stojí za to připomenout aspoň několik výstižných sentencí z přebalu knihy. Praví se tu, že alžbětinská societa vytvořila a postupně zkultivovala i roli „básníka z povolání“: k nim patřili i dvořané, politikové, dramatici a další osobnosti, které posilovaly národní kulturní autonomii rovněž ve vztahu k evropské „konkurenci“ neboli vůči literární tvorbě kontinentální Evropy. Martina Kastnerová do dobového rámce literární kultury, již (či jejž) prozíravě interpretuje a charakterizuje, vsazuje nejen působení klasiků Williama Shakespeara a Bena Jonsona, ale i díla jejich méně známých současníků, kupříkladu Philipa Sidneye nebo George Puttenhama. Zrovna Sidney v alžbětinské epoše hájil společenskou úlohu básnictví, zatímco Puttenham ve svých verších „poezii zčásti osvobozuje od morálního závazku“. Resumujme: publikace je to závažná, poučná – a také nanejvýš podnětná, ačkoli jde nejednou o texty, které jsou žel v české literární kultuře známé a reflektované vskutku jen poskrovnu.

Že by s podobně hodnotnou knihou přišel také někdo z plzeňských literárních bohemistů? Kdeže, kdeže, kdeže. Už i takto položená otázka je k smíchu. Ne-li spíše k dlouhému, srdceryvnému pláči.