literární západ

Před dvěma týdny jsme připomněli životní jubileum výsostného českého literárního bohemisty Aleše Hamana, který řadu let přednášel i v Plzni. Konstatovali jsme, že řevnivci plzeňští se k němu obrátili zády a že se rozhodli hrát pimprlové divadélko, z něhož mělo vyplývat, že Haman v západočeské metropoli nikdy neučil, nikdy nevtiskl nemálo moudrosti do hlav mnoha budoucích pedagogů z regionu, zkrátka a dobře jako kdyby v Plzni žil nebyl čili nepůsobil, ač působil. Ani brvou nehnuli.

Že by si to přečetli a po mnoha letech se alespoň trošilinku zastyděli? Není to pravděpodobné, zato alibistické kejkle provozovat, toho jsou vždy schopní. Zrekapitulujme si proto truchlohumorný výjev nebo výstup, který se odehrál v Praze. Jednoho krásného jitra obdržel pětaosmdesátiletý oslavenec výzvu, aby se dostavil na nejbližší poštu pro balík. Haman je sice záviděníhodně čilého ducha a doposud více než pronikavé vědecké mysli, leč chůze ho již nemálo sužuje a souží. Leč co počít, volky nevolky putuje na onu poštu, která pochopitelně není nikterak blízko. Na ní si vyzvedává nikoli balíček, nýbrž objemnou, pohříchu snad desetikilovou zásilku. Určitě si umíte představit důstojného starého muže, jak klopýtá vršovickými ulicemi a vláčí tuto „malou pozornost“, z níž se posléze vyklube danajský darček k narozeninám. Nejraději by ho zahodil, ani do koše se však nevejde. Nezbývá než se s ním vyškrábat až do pátého patra a pak dlouho, předlouho lapat po dechu.

Posléze totálně uondaný jubilant onen zlotřilý balík s více než smíšenými pocity rozbalí. Hle: obsahuje dvousvazkové Dějiny města Plzně. Zpáteční adresa sice uvedena je, leč jinak ani příslovečné ň. Ani věnování, ani doprovodný dopis, ani lísteček, ani jakýkoli přípis. Není vyloučeno, že odesilatel vytěsnil významného učence ze své děravé paměti, tudíž odhadl vědcův věk bratru na třiatřicet a namluvil si, že Haman běhá po Praze jak laňka a pokud možno a vůbec nejraději s přetěžkými zásilkami. Svatá prostoto! Nebo nesvatá sprostoto? Buranské chování, buranské jednání, nevychovanost jak hrom.

Leč to nejhorší je teprve před námi. Dvě kapitoly v Dějinách města Plzně 2 jsou věnovány „literárnímu vývoji“ v 19. století. Co je to literární vývoj, to by dozajista měl vědět přinejmenším každý studentík bohemistiky. Tak si přečtěmež, co vše čtenářům pod odborným termínem „literární vývoj“ nehorázně podstrkuje či podsouvá pisatel zmíněných kapitol. Naratologové by ho medle utratili, strukturalisté zahubili – a literární historikové? Těm zbývají oči pro pláč, případně pro posupný a potupný smích. Nuže, přibližme si, copak se v Dějinách vykládá i žvatlá o údajném plzeňském literárním (!) vývoji:

„Ve třech letech ztratila otce, matka se pak obdivuhodně vyrovnávala s péčí o osm dětí. Dva ze sourozenců budoucí básnířky se v šedesátých letech usadili v Plzni. Bratr Jindřich tu zakotvil po dvouletém působení v Rusku v roce 1867. Založil zde hudební ústav, sám vyučoval sólovému zpěvu, spolu se švagrem Hynkem Pallou se ujal sbormistrovské funkce v Hlaholu, s jehož sólistkou Dorotkou Reifovou uzavřel sňatek. Tři roky před ním do Plzně přesídlil Hynek Palla, který se v roce 1866 oženil s Eliščinou sestrou Julianou. J. Pech i H. Palla především v šedesátých letech patřili mezi ty osobnosti, s nimiž byl spojen kvalitativně uznáníhodný vzestup kulturní Plzně. Oba také skládali. /…/ Pallovy opery Zakletý princ a Švanda dudák inscenovalo v premiérách plzeňské divadlo. Navíc byl skladatel také respektovaným tělovýchovným cvičitelem. Zpěv i tělesnou výchovu učil na reálce.“

Vida, takhle tedy prý vypadal literární vývoj v Plzni 19. století! Nejspíš to sepsal nějaký soběstředný cvičitel. Nebo nevychovaný učitel zpěvu. Za trest by měl denně běhat s velkobalíkem po schodech.