literární západ

Pochopitelně a s naprostou určitostí v daném případě nejde ani o vepřové hody, ani o zabijačkové hody, ani o staročeské hody. Pojem „hody“ může někdy asociovat také nebo v prvé řadě hostinu – a to i ve významu hostiny coby oslavy či důkazu přátelství, pohostinnosti, družnosti, kamarádství. Potom je úplně logické, že v jejím průběhu dojde i na literaturu a kulturu, případně na kulturu a literaturu. To se potom hoduje jaksepatří a literární idoly si mnou ruce blahem. Pokud ovšem slova hodovníků k nim na legendární Parnas (byť ten je ve skutečnosti porostlý býlím) dolehnou.

Nuže, můžeme-li mluvit o takřečené plzeňské družině literární, ta už dlouhá léta (nepočítáme-li i jiné záslužné akce a setkání) koná literární hody svého druhu v tusculu jednoho literárního kritika a historika (vše podstatné o jeho osobě lze najít v oxfordské encyklopedii osobností Česka a Slovenska, proto o něm neutrousíme ani slůvko), ležícím mimo západní Čechy: v malebné vísce s názvem Chodouň a na březích nevyzpytatelné říčky Litavky. Na stránkách Literárního Západu se už o těchto důstojných potlaších psalo nejednou, není to tudíž nic nového pod sluncem, leč jde o svrchovanou kulturní tradici a tradice se mají dodržovat. Nuže, kdo byl tentokrát při tom? Devět literátů a jeden neliterát, bez něhož by ale uvedená literární družina hodně ztratila na soudržnosti. Navíc ti literáti nejsou jen literáti, nekráčí pouze o básníky (těch bylo stěží osm z deseti), nýbrž jde též o dramatiky, kritiky, důstojníky, hudebníky, humoristy, politiky, fotografy, hororisty, herce, otce rodin, autory hymen, členy tajných spolků, redaktory, ba i o čiperné důchodce – ti všichni nají v daném společenství řádné zastoupení. S výjimkou těch, kdo nejsou z Plzně, jsou všichni roduvěrní Plzeňané (ač i jinde narození) a západočeská metropole na ně může být pyšná. Vždyť už dohromady vydali kolem padesáti knižních titulů – a časopiseckých publikací (zvláště v Plži) mají na svém kontě habaděj. Však je to nefalšovaná plzeňská literární družina par excellence!

Navíc její členové nejsou ani za mák napořád vážní, k lecčemu přistupují nejen vážně, ale i smrtelně nevážně. Takže když na daném setkání proběhne happening sui generis, není to žádná kunderovská oslava dějinné bezvýznamnosti, nýbrž naopak prezentace literární významuplnosti. Jen si zkusme představit jednu autentickou scénu, která se nyní odehrála na chodouňském mikropaloučku! Básník Ě. (říkejme mu tak!) si nechal přinést největší domácí štafle, poté si obřadným, ne-li přímo rituálním gestem navlékl bělostné, ba sněhobílé rukavičky, načež rozmyslně vystoupal až na vrchol štaflí. Na nich se důstojně usadil jak ryzí literární věrozvěst, pokynul družině shromáždivší se tam dole a jal se s náležitým zanícením a dikcí hodnou symbolistických výšin předčítat velebné dopisy Otokara Březiny. Kdo nevěří, měl se dostavit! Šlo o skutečně výsostné literární dějství, byly to učiněné literární hody. Velebný duch Březinův se v tu chvíli vznášel nad Chodouní jak vířivé seskupení růžových obláčků. Taktéž předčítačovy rukavičky se při četbě zdály být ještě více běloskvoucí.

Ba, co je nahoře, to je i dole. Vypuknou-li v literární družině literární vášně, mívá to literární podobu, zasluhující si beletristické ztvárnění. Když si kupříkladu jeden z literátů přítomných na Chodouni, jemuž se svého času prokázalo autorství osmsetstránkového až osmdesátistránkového románu, usmyslil v rozrušení mysli propíchnout jiného z přítomných (kritika? majora? abbého?), ruče chvátal do kuchyně pro nůž kuchyňský, leč jediným neladným kuchyňským pohybem ho v kuchyňském mžiku přelomil v kuchyňskou půli. Ergo krev nakonec netekla a hostina se neproměnila naráz ve smuteční.

Též takhle vypadá tradiční folklor chodouňských setkání. Vskutku, někteří plzeňští literáti umějí žít!