literární západ

Je to kormutlivý příběh s nešťastným koncem, který má v podtextu i něco málo nikoli nešťastného vyústění, byť skon je skon a napravit toto neštěstí nelze. Stručně řečeno: v sobotu 15. července zemřel Vilém Hrach. Dočkal se však vydání knížky, na níž v posledních letech života intenzivně pracoval a která pro něho – pro člověka, jemuž se Šumava a zejména Sušice staly druhým domovem – nesporně představovala srdeční záležitost. Knížky, která nedávno vyšla s výmluvným názvem Šumava… hranici přecházejte po půlnoci. Knížky, o níž se píše, že vypráví o osudech poválečných šumavských převaděčů, zejména o legendárním Králi Šumavy (jistojisté je, že oblíbený film na toto téma byl vylhán ze samých rádobypravděpodobných lží), především však jde o hold Šumavě, její krajině a jejím dramatickým, mnohdy tragickým příběhům.

Širší veřejnosti není Vilém Hrach příliš známý a není divu: dokumentární próza Šumava… hranici přecházejte po půlnoci je jeho opožděnou prvotinou, potvrzující, že autor měl výrazný literární talent. Hrach se narodil nikoli někde v šumavských hvozdech nebo v jejich blízkosti, nýbrž v Plzni; v Sušici ovšem studoval a v ní také roku 1956 jako osmnáctiletý maturoval. Absolvoval pražskou Právnickou fakultu UK a působil v západočeském Sokolově, v roce 1970 byl však jako neprověřený a nekomunista z právnického světa vypuzen. Měl ale svým způsobem kliku, když získal zaměstnání v pojišťovně. Jak se dočítáme, po roce 1989 (to mu bylo jedenapadesát let) odmítl návrat do „právničiny“ s odůvodněním, že v justici stále setrvávají staré struktury. Měl v této kauze víc než pravdu.

Po odchodu do důchodu (to už žil v Praze, ve čtvrti zvané Bubeneč, stále se však vracel i do Sušice) si zvolil nového koníčka plně se mu věnoval: stal se svého druhu vášnivým badatelem. Systematicky pracoval v archivech, nejprve v Památníku národního písemnictví a posléze v Archivu bezpečnostních složek. Právě v něm se mu podařilo získat a využít doposud neprobádané archivní materiály, které někdy jen čirou náhodou (prý jedině „shodou podivných náhod“) unikly skartaci. Díky tomu získal a shromáždil četné nové a neznámé poznatky o poválečné Šumavě, zvláště ty, které se týkaly řečeného Krále Šumavy, vlastním jménem Kiliana Nowotného, rodáka ze Šumavských plání. To vše nalezneme v jeho první a žel také poslední knížce, která sice obsahuje cyklus beletristických příběhů (zejména o tom, „jak ti slušní polevili v ostražitosti“), leč v mnoha případech se opírá o obsáhlý, přičemž neobyčejně fundovaný faktografický komentář.

Vilém Hrach často přispíval do místního tisku v Sušici, psal do regionálního čtvrtletníku Vítaný host, navázal však v nedávné době spolupráci také s Plžem – Plzeňským literárním životem. Podle vlastních slov si Plže velice vážil a byl rád, že patří k jeho autorům. Z textů, které v něm uveřejnil, je znát velké autorovo zaujetí pro novodobé, vesměs truchlivé a trudné poválečné šumavské historie, k nimž zdaleka nepatří toliko dramatické osudy převaděčů, nýbrž i osudy mnoha dalších šumavských obyvatel, jakož i celých vesnic a jiných lokalit, které za neúprosných a necitlivých časů nejednou vzaly za své. O tom všem uměl Hrach vyprávět nikoli jako chvátající publicista s narychlo kvašenými úsudky, nýbrž jako uvážlivý a pečlivý dokumentarista, vládnoucí vytříbeným perem. Odešel v okamžiku, kdy měl celou řadu tvůrčích plánů. Snad v dokumentární analýze šumavské tématiky najde pokračovatele. Možná se někdo ujme i výsledků jeho bádání.

Některé texty Viléma Hracha ještě v Plži vyjdou, žel již ale posmrtně. Jeho láska k Šumavě by neměla být zapomenuta.