literární západ

Prázdniny a dovolené sice již pomalu končí, pořád je však možno a záhodno sáhnout po nějaké dobré četbě. Obvykle její drahokamínky hledáme v současné tuzemské próze, třebaže mnohdy s hojnými rozpaky – a v této souvislosti si připomeňme nedávný výrok esejistův, že kdo by chtěl do svého pomyslného spřežení zapřáhnut oře či komoně dnešní literatury české, nedojel by dál než do Hořovic (myšleno z Chodouně nebo z Berouna, nikoli více). Tento kritický šleh byl arciže zformulován se značnou nadsázkou, na každém šprochu však bývá pravdy trochu. A tak právě vyřčeného použijme jako svého druhu záminku, abychom obrátili zraky ke klasickému písemnictví z konce 19. století. Tenkrát zejména zásluhou takzvaných ruchovců kvetl a vzkvétal žánr historického románu čili žánrová varianta, kterážto se v nynějších dobách téměř propadla do propasti zapomnění. Proč ji však z této rokliny zapomínání nevzkřísit?

Navíc česká historická próza z přelomu 19. a 20. století, to zdaleka nejsou toliko Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský nebo o něco později Zikmund Winter. A další. Ve své době neboli v uvedených desetiletích byl nesmírně oblíbeným čili čteným spisovatelem právě pisatel historické beletrie, romanopisec Josef Svátek, žijící v letech 1835 až 1897. Na rozdíl od zmíněného Jiráska, píšícího o různých, časově leckdy odlehlých etapách a obdobích národních dějin, zaměřil se Svátek téměř výhradně (určité výjimky tu pouze potvrzují pravidlo) na údobí 17. a 18. století, tedy na „čas baroka“ transformujícího se ve specificky středoevropských podmínkách a poměrech do „času osvícenství“. Pravděpodobně nejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším autorovým historickým opusem jsou Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, na nichž pracoval v letech 1886–1889. To už se ale těšil věhlasu „kultovního“ tvůrce historické prózy své doby.

Přispěl k tomu i jiný Svátkův román Železná koruna, který letos vyšel již ve čtvrtém vydání, platí ovšem, že až po skoro stoleté časové prodlevě: třetí vydání této kdysi hojně čtené ukázky historické beletrie pochází z dávného roku 1925. Nyní tento titul obohatil aktuální knihkupeckou nabídku, a to zásluhou jindřichohradeckého nakladatelství Stefanos: tam spatřil světlo světa v editorské péči Stanislava Forejta a v redakční úpravě Jana Suka, jenž připojil také ediční poznámku. Pro zajímavost: první vydání knihy bylo pořízeno nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých. Ani soudobé vydání není nikterak předražené – na rozdíl od mnoha jiných, nejednou pochybných kusů soudobé produkce. Lze si zopakovat, že román vypráví o neúspěšném povstání tzv. pátého stavu v Čechách v roce 1680 a že jeho „hlavním hrdinou“ je rytíř Kaplíř ze Sulevic, ryzí to a čacký český rek.

Pitoreskní je, povězme z pohledu Plzně, že jinou „kladnou“ postavou příběhu je jistý Malina. Sice Jiřík Malina, leč opět člověk, který se musí tlačit všude do popředí, naparovat se jak zpupný houser i na cizím funuse: rozpínavost mu nedá jinak. Čtěme i ve Svátkovi: „Žena Malinova přiváděla si jako ve vítězoslávě svého muže, který z koně musel neustále lidu opakovat, co již stokrát prohlásil, ale vždy novými dotazy byl obsypáván.“ Stokrát prohlásil: to je tuze přesné. Obecně však kromě barvitého vyprávění oceňme autorův svérázný styl, zjevně ovlivněný němčinou, jakož i jazyk, který se dnes může zdát vpravdě půvabně starožitným. Namátkou čtěme, co praví mladá markýzka: „Obávám se o svého otce, můj pane, a přála bych si být mužem, abych jej mohla bránit proti všem útokům, neboť říká mi tajný hlas, že jsou mu strojeny nástrahy za jeho krutou přenáhlenost.“ Překrásně se to čte!