literární západ

Na podzim vypukne v Plzni takzvaný a takřečený PLIF, což má být Plzeňský literární festival. V jeho rámci proběhne rovněž řada akcí, které by se uskutečnily, i kdyby se žádný PLIF nekonal nebo doznal všelijakých změn: koneckonců jakmile „festival“ odšumí, je otázkou, zda si na jeho existenci vůbec někdo vzpomene. Pokud však ano, není to jistěže „nic proti ničemu“. Kupříkladu literární a kulturní pořady v Knihovně města Plzně se celoročně koncepčně připravují s velkým časovým předstihem, PLIF neplif.

S určitou nadsázkou se však dá říci, že cosi jako plzeňský literární minifestival (pokaždé psáno s malými písmeny) se odehrává v ryze dovolenkové či prázdninové, přičemž striktně komorní podobě už v letních měsících. Zpravidla na konci června přichází řada na tradiční setkání básníků, prozaiků a kritiků (a jejich hostů) na Chodouni, ve vsi zdobící teritorium českého Středozápadu – na setkání, o němž jsme na Literárním Západu již několikrát psali. V posledních letech ovšem na uvedená chodouňská shromáždění začaly navazovat analogické schůzky na Vitince, ve vsi ležící na malebných návrších nedaleko od Rokycan – a v prvních dnech letošního srpna tato setkání vyústila v uspořádání 1. Literární Vitinky. Pisatel těchto řádek přiznává, že mu není jasné, zdalipak je Vitinka součástí obce Hudlice, anebo jsou Hudlice součástí obce Vitinka, v žádném případě však nejde o Jungmannovy Hudlice čili o rodiště slavného obrozence. Tím pádem se i obrozenecké drama o proslulé hudlické skále z pera Jana Nepomuka Štěpánka odehrává úplně jinde. Vitinka je zkrátka a dobře Vitinka, jinou obec toho jména nejspíše nikde jinde v českých či toliko v západočeských končinách nenajdeme ani s pomyslnou lucerničkou.

Co však literární Vitinka? Přesněji řečeno Literární Vitinka? Stejně jako Chodouň se též ona stala místem schůzky západočeských básníků, prozaiků a kritiků (a jejich hostů), součástí tohoto setkání je však nyní komorní literární čtení. Každý (to nutno upřesnit: skoro každý) účastník Vitinky měl přečíst a také přečetl podle svého vlastního výběru nějaký beletristický či básnický text, ať vydaný (knižně nebo časopisecky) nebo z připravovaného rukopisu. Letos došlo k určité zajímavosti: schůzka se konala dva týdny po skonu Josefa Hrubého a bylo velice pravděpodobné, že z úcty k této významné postavě plzeňské literární kultury se i na Vitince budou číst jeho verše. Asi to však byla přespříliš řeřavá záležitost: překvapivě na Hrubého ani v jednom případě nedošlo. Zato na jiného básnického nebožtíka ano: totiž na loni zesnulého, dlouhodobě nemocného Romana Knížete. Četly se zejména ukázky z jeho starší sbírky Fantasia suita, u níž chybělo málo a všechny neprodané či nerozdané výtisky by skončily v nějakém kontejneru. Došlo tudíž na hold zesnulému tvůrci – a podotkněme, že řada textů z Fantasie suity vznikla v době raného autorova mládí, kdy mu život pořád ještě mohl připadat i jako fantasia suita. Kolikrát tragická, kolikrát neromantická.

Literární čtení na Vitince mělo i z žánrového hlediska pestrý charakter: v jeho průběhu zazněly mikropovídky, vzpomínky, básně cizí i vlastní. Příjemným zpestřením se stal záznam literární besedy v plzeňském rádiu, při níž byli zpovídáni dva mladí básníci a o pár let dříve narozený kritik a pedagog, bohemista Martin Šíp. Zůstala sice nezodpovězena poněkud prostoduchá redakční otázka, totiž jak se rodí básník (jediná myslitelná odpověď praví, že až na nepočetné výjimky v porodnici, kde jinde a jak jinde!), na problémy tvorby však došlo v obstojném měřítku. Ukázalo se sice, že jeden básník nemá sebemenší tušení, které nakladatelství mu vydalo knihu, leč tak to dnes chodí. O tempora, o mores.

To se však na Vitince neudálo, to se na ní pouze poslouchalo. Ergo: vítej, literární Vitinko, vítej!