literární západ

Vždy je příjemné, když člověka někdo pochválí, a kdekterého spisovatele náramně blaží, jakmile se někdo vyjádří příznivě o jeho knižním opusu. Pouze nesmí jít o servilní podkuřování, které nemá s hodnocením titulu zhola nic společného: takový usmolený textík bývá buď k smíchu, anebo k pláči, nejčastěji však k obojímu. Pokud se přesto někdy tvrdí v záhlaví, že se kniha recenzuje, nemylme se: zejména v plzeňských novinách obvykle o žádnou „recenzi“ nejde ani v nejmenším. Leda o parodii na psaní o knížkách. Doprovázenou toporně neumětelským, ba nemotorným převyprávěním děje.

Plzeňský deník si „nepomohl“, když ve své srpnové příloze Kultura uveřejnil rádobyrecenzi knižních a redakčních počinů Daniely Kovářové. O autorčiných knihách či o sbornících s její osobou spojených a zmíněných nehodláme psát nic, to je úplně jiná záležitost, v tomto sloupku poreferujme jen o tom, proč našinci při čtení „recenze“ vstávaly poslední vlasy hrůzou na hlavě. Rozčilovat se arciže netřeba: komu není shůry dáno, tomu vpravdě dáno není, zato vlichocovat se také musí umět! Nuže, Daniela Kovářová vydala dvě detektivní prózy – a pan „recenzent“ (proč ho jmenovat, ještě by mu to zkazilo život!) se medle nechal slyšet, že jde o „skvělou literaturu“, načež se jal hledat nějaké důstojné a patřičné srovnání. A tak se rozpomněl na Hammetta a Chandlera (!), v českých končinách na Fikera a Vachka. Schválně, kolik desetiletí uplynulo od doby, kdy tito tvůrci psali detektivní knihy? Nebudeme pisateli napovídat, děravé vzdělání je děravé vzdělání, kdoví, zda vůbec četl připomenutého Vachka a Fikera a jak dávno je četl: možná by mu jejich díla dnes už nepřišla jako bůhvíjak „skvělá literatura“. Podotkněme, že v obou případech jde o okrajovou součást jejich tvorby. Jenže o tom pan pisatel asi nemá sebemenší zdání. Nemluvě o tom, že ani poválečnou českou detektivní prózu zřejmě nezná. Zato s bohorovnou jistotou nesečtělého „recenzenta“ vynáší soudy, co je „skvělá literatura“.

Přitom i novějších mistrů detektivního vyprávění máme a měli jsme požehnaně! Namátkou a na přeskáčku: Josef Nesvadba, Jan Zábrana, Jiří Marek, Hana Prošková, Hana Bělohradská, Karel Michal, Václav Erben… – a detektivní knihu za knihou i v exilu píšící Josef Škvorecký. Z nových „detektivkářů“ připomeňme aspoň Jaroslava Velinského, vybrat však lze z většího počtu beletristů: jen je zapotřebí je znát. Co se týče světové detektivní tradice, nestačí se spokojit s odkazem na klasiky takzvané severoamerické drsné školy, jenže platí, že když někdo nemá načteno čili kdo se v žánru orientuje prachbídně, tomu se vše jeví jako „skvělá literatura“. Ačkoli to neumí jakkoli doložit a vysvětlit. A nemůže určit, v čem je skvělá či jiná. Zato kumšt pochlebovat u vrbiček ovládá „trefně“, jak rád píše.

Však čtěme, jaképak servilní formulace Plzeňský deník uveřejňuje: údajně nás o té skvělé literatuře „západočeská advokátka přesvědčuje“. Dále že „my zjišťujeme, že justiční palác je mikrosvět“. Poté příšerné klišé, že se „autorce podařilo věrohodně charakterizovat všechny jednající postavy“ (co ty nejednající?) – a nejen to: umí „nápaditě navíc pracovat s horečnatými sny manželkou opouštěného vyšetřovatele“. To je čeština více než ubohoučká. Co ještě? Prý je próza Daniely Kovářové „rafinovaně rozdělena“ – sapristi, co je na tom rafinovaného, vždyť podobně „rafinovaně“ se nejenom detektivní romány „rozdělovaly“ už před stovkou let, dávno před Hammettem nebo Vachkem. Též další perlu si vychutnejme: „recenzent“ dospěl k obdivuhodnému poznání, že porozumět mezilidským vztahům „přispěje vždy k rozuzlení záhad“. A co když zůstanou nerozuzleny?

V názvu „recenze“ se vyhlašuje, že Kovářová „nejen píše, ale i rediguje“. Poté se ale uvádí, že dotyčná jeden sborník „sestavila“ a druhý „uspořádala“. Jenže rozdíl mezi redakční a editorskou prací je větší než mezi čertem a Káčou. Ergo i titulek je nevěrohodný, nenápaditý a nerafinovaný žvást jako hrom.