literární západ

Až tyto řádky spatří světlo světa čili Literárního Západu, bude zesnulý český básník a výtvarník Josef Hrubý (1932–2017) už několik týdnů na pravdě boží. Přitom si prozatím nejspíše nikdo nepoložil otázku, zda tvůrce přišel do nebe, zda se v mysli povznášel k nebi a zda případně do kterého nebe a ke kterému nebi. S největší pravděpodobností to byl takřečený poválečný vědecký ateista a nikoli náhodou na žádné slovo boží během posledního rozloučení tudíž nedošlo ani v náznaku. Došlo proto na veskrze profánní, až příliš profánní pohřeb. Nedostavilo se sebemenší tiché vanutí křesťanské víry, jak to pojmenovává soudobý spisovatel. Leč nad tím meditovat nehodláme: nevylučujeme, že snad nad rakví básníkovou aspoň vskrytu přece jen proletěl nějaký všeodpouštějící a všesmiřující anděl.

Co je nebo není nahoře, to zákonitě je nebo též není dole. Poslední červencový pátek se Plzeň loučila s umělcem, kterého v mnoha ohledech považovala za svou kulturní ikonu. Úctu mu dlouhá léta vyjadřovala a skládala v rámci tzv. všedního dne: oč víc byl Josef Hrubý dlouhodobě přehlížen a opomíjen v celorepublikovém literárním dějepisectví a až na výjimky rovněž v mimoplzeňské literární kritice, o to víc byl nepřetržitými projevy přízně zahrnován v západočeské metropoli. Kdo by mu je nepřál! Kdo by pochyboval o dobrých úmyslech některých jeho plzeňských přátel a známých, čtenářů z řad literátů a výtvarníků a vůbec kulturních vrstev zejména západočeských! Kam však směřují a kráčejí příslovečné přejné úmysly, to je pohříchu rovněž všeobecně známo.

Nu ano, do peklíčka! Takhle se přece dá pojmenovat průběh události truchlivé a nejtruchlivější, totiž básníkova pohřbu v zaplněné Velké obřadní síni na plzeňském Ústředním hřbitově. Důvodů k smutku je habaděj. Jsou to i samé vyšší důvody, bolest z básníkova skonu, leč co ty nižší? Ruku na srdce, rozloučení s Josefem Hrubým se v Plzni ujala či přesně řečeno si celou záležitost přisvojila (čili uzmula) cosi jako druhá garnitura. Nebo dokonce třetí? Ti, kdo byli hodni náležitá slova loučení pronášet, mlčeli trpně odsunuti a skryti v kulturním davu lidí přítomných, zatímco od pultíku se linul a zejména rozpínavě předváděl šedý průměr: zaduněly duchaprázdné banality, žoviální fráze, toporná klišé. Že prý „nedovedeme nepostrádat…“ Ba, přitroublost je nezničitelná. Ani Frederyk Chopin (byl to Chopin?) nemohl nic zachránit, zvláště když nic konvenčnějšího beztak nepřipadalo v úvahu. Ano, druhá až třetí garnitura. Skutečným slovesným a výtvarným umělcům (vícero se jich přišlo s básníkem rozžehnat) nebylo slovo dáno. A tak se nad rakví nemohoucího nebožtíka trapně a trudně pepíčkovalo, pepíčkovalo a pepíčkovalo. Když však někomu není shůry dáno…

Vykládat plzeňskému kulturnímu publiku, jež se dostavilo se smutkem v duši, že Hrubý napsal vynikající básně, a potom přikvačit a vnutit se s jednou z nejnepovedenějších, kterou má autor na svědomí, to už byl funus inteligence. Co jiného se ale dalo čekat? V deníku nejmenovaného literáta se pár dní před pohřebním obřadem čili po zprávě o autorově úmrtí objevilo konstatování, že „rázem je Plzeň co do poezie prakticky hluchá jako to poleno“. Kdo naslouchal výstupům řečené druhé či třetí garnitury, mohl tomuto tvrzení dát za pravdu, přesto je příliš nadsazené. Poezie neumírá a v Plzni (či v okolí) žijí další básníci, dokonce i básníci první garnitury. Už jsme psali, že jeden kandiduje na Státní cenu za literaturu, druhý se může pyšnit svým „sebraným spisem“, třetí žije tvorbou… a v tomto výčtu bychom mohli pokračovat, poněvadž básnická či poetická Plzeň se nestala hluchou jak poleno. Možná naopak: pouze to, co v ní je hluché a netykavé vůči jinému světu než vlastnímu, naparovačně promlouvalo na funuse, ač mělo se skromně krčit v koutku. Jenže nekrčilo.

Bohužel tito duchovně hluší lidé básníka obklopovali v posledním stadiu jeho života. Holt kdo s kým zachází, tím pohříchu i schází. Amen.