literární západ

Po úmrtí Josefa Hrubého se v Plzni prolily kaluže slz, upřímných i neupřímných. Kupříkladu jsme se dočetli , že se „nám“ bude po něm stýskat („nám“, to je Středisko západočeských spisovatelů) a že nikdo ve Středisku, jak se aspoň tvrdí v prohlášení „jeho kolegů“ ze SZS, neví či netuší, jestli prý tam, kam se nebožtík „Pepíček“ vydal, něco je. Přejí si však, kolegové, aby to bylo něco inspirativního. Nejspíše něco jako Plzeňský literární festival v západočeském nebíčku. Zda ovšem veskrze rajský nebo čertovsky pekelnický, to již není řečeno. Zato je zde vyřčena jedna zajímavá a především zvláštní věta. „Kolegové“ se totiž nechali slyšet, že v Plzni a v západních Čechách prý nikdo takový jako Josef Hrubý není a „určitě hodně dlouho nebude“.

Nad tímto ošemetným tvrzením zůstává rozum stát. Nebo se zeptejme jinak: kterýpak střediskový mudřec si troufl na tuto do nebe volající opovážlivost a vysoukal ze sebe podobnou nehoráznost? Když nikdo jiný a nikdo takový, pořád je tu přece vrstevnice zesnulého poety, totiž básnířka (a také prozaička) Karla Erbová, autorka řady pozoruhodných knih veršů a koneckonců i nositelka několikerých literárních vavřínů. Všem se její poezie jistěže nemusí zamlouvat, to však v případě zesnulého Josefa Hrubého platilo také. Stejně jako to platí i u jiných autorů. Erbová sice již v Plzni nežije, duchem je v ní však neustále přítomna, a nemýlíme-li se, je též zakládající členkou zmíněného spisovatelského střediska.

Takže místo katastrofického a ubrečeně bezútěšného oupění, že prý „hodně dlouho nebude“, by mělo být řečeno či mohlo být alespoň naznačeno, že kdosi takový tady přece dál je a dokonce intenzivně tvoří. Zároveň dojemní „kolegové“ ve svém žalozpěvu zvesela prohlašují, že Hrubý je tím „nejvýraznějším spisovatelem našeho střediska“, tudíž dávají nezastřeně najevo, že Karlu Erbovou za natolik výraznou spisovatelku nebo poetku nepovažují ani trochu. Může to být pravda, nemusí to být pravda, každopádně to je vůči autorce, která patřila k nominantům na Státní cenu za literaturu, přinejmenším ošklivě neuctivé. Dokonce můžeme dlít v obavách, zdali jí ti „kolegové“, použijeme-li zavedené mluvy vedení Střediska, tímto nekolegiálním provoláním „nezničili život“. Snad nikoli.

Dobrá však, na Karlu Erbovou ve Středisku západočeských spisovatelů ledabyle zapomněli. Pustili ji k vodě, nehodila se jim zničehonic do krámu. Laik žasne, odborník se diví, pokrčme tudíž bezmocně rameny. Pozastavme se však nad uvedenou formulací ještě jednou: že prý nikdo takový tu údajně není – už i tohle tvrzení je jak facka na sále. Leč co ta další věta? Že nikdo takový tu „určitě hodně dlouho nebude“! Co to má znamenat? Jak to mohou střediskoví „kolegové“ s určitostí tvrdit, o co proboha opírají své kartářské „určitě“? Proč prohlašují, že si na nového či dalšího Josefa Hrubého počkáme, pokud se ho dočkáme, „hodně dlouho“, že jiný Hrubý dřív než za “hodně dlouho“ tady neboli v západních Čechách nebude? Může se to stát, ale také nemusí. Nebo že by se ve Středisku nikdy nenašel někdo jiný „milý, nekonfliktní“, když už s estetickou hodnotou to je o poznání horší?

Nuže, ve Středisku není, nebude, určitě, hodně dlouho… Existuje však i jiná literární Plzeň, nejenom ta obecní středisková. Mohli bychom nadhodit, že důstojným nástupcem Josefa Hrubého se stane básník Robert Janda. Nedávno vydal „sebraný spis“, v němž shrnul několik desetiletí své básnické tvorby. Přitom nejde o tvůrce uzavřeně regionálního: jeho sbírky vycházejí v Praze, čímž se Hrubý nemohl až na nepatrné výjimky pochlubit. Nebo to nemusí být Janda, ale i někdo jiný! Sečteno a zváženo: na piedestal pro Josefa Hrubého mají nárok renomovaní pokračovatelé. Což je dobře.