literární západ

Zdálo by se, že je záhodno se rozpovídat na téma pošuků a psychopatů v západočeské literatuře, neboť v Dobřanech by měli neprodleně přijmout jednoho psychouše a umístit ho v kumbálku pro pacienty, do něhož by místo zrcátka dali fotografii Josefa Hrubého. A pastelky. Proč? No aby se pan pacouš mohl k básníkovi v rámci autoterapie přimalovat a záhy celičkou fotku přemalovat k obrazu svému. Leč to je palčivý problém Dobřan, nyní mějme o řečeného psychopatíčka starost v jiném směru: kdyby si jeho žlučovité vejšplechty přečetla pisatelova hodná máti, mohlo by jí to nenávratně zlomit srdce a celé dny a noci by hanbou a studem proplakávala proudy slz roníc, co je ten její psychosynáček za případ hodný k mozečku léčení! Snad se ale ta žena nebohá nic nedoví, snad toho bude ušetřena. Pročež zeširoka obraťme list (nejlépe několikrát) a věnujme se literárnímu životu a literární tvorbě.

Spisovatel Pavel Frýbort již bohužel není mezi živými a ještě kormutlivější mimo veškerou pochybnost je skutečnost, že nemá v soudobé české próze důstojného pokračovatele. Frýbort věru není postmoderním klasikem ni průkopníkem, nenabízí žádnou sofistikovanou četbu pro intelektuály. Autorovou doménou je dobrodružný příběh na rozhraní mezi společenskou satirou, akčním thrillerem či kriminální historii, jeho knihy však – řečeno prostřednictví zlotřilého klišé – nastavují neúprosně křivé, ne-li nejkřivější čili nejneslitovnější zrcadlo soudobé české společnosti. Frýbortovou nespornou výhodou je fakt, že se výtečně orientuje jak v předlistopadových poměrech, tak i v polistopadových reáliích. Nejen to: pokaždé dokáže úžasně vyhmátnout, co tehdejší nebo nynější societou hýbalo a hýbe, jaký je puls dřívější nebo přítomné doby, jaká psychologie v ní (ne)hraje prim a co všechno je (či není) dnes možné i nemožné. Ergo vidí přítomnost v dlouhodobých souvislostech a nikoli náhodou si pro ně nalezl nemálo přiléhavou souhrnnou charakteristiku, totiž „malý český bordel“.

Ten bývá i pořádně velký. Co je však pozoruhodné či nápadné: i když se spisovatel nejednou noří do velkoměstského či metropolitního prostředí, jež je zčásti i kriminálním podsvětím, řadu knih situoval do nevelkých městských lokalit: jinak řečeno do mikrosvěta českého provinčna. V něm se Pavel Frýbort znamenitě vyznal: v jednom z východočeských okresních měst přece vyrostl. Do určité míry mohl navázat na vypravěčskou tradici zpodobňující i jiná místa v regionu, kupříkladu na tvorbu Karla Poláčka, Jaroslava Havlíčka nebo Egona Hostovského: Zaměřil se však na časy a mravy zcela nebo zjevně odlišné: na v něčem se sice i proměňující, v mnoha aspektech se naopak nikterak a v ničem neproměňující duch českého maloměsta počínaje zejména léty osmdesátými a přetrvávající netoliko na začátku tohoto milénia. S určitou nadsázkou bychom mohli konstatovat, že Frýbort ve svých knihách, které si jsou tematicky a stylově zřetelně podobny, vybírá balzacovské hrdiny naší doby: tyto postavy stále vyznávají nemalé etické ideály a mají dokonce i vizi lepších časů a lepší společnosti, posléze se z nich však, zpravidla v situacích, z nichž není úniku ni vyhnutí, stávají novodobí cynikové, pragmatičtí tvorové, snažící se najít východisko ze slepých uliček životní pouti. Není to jednoduché: napravo i nalevo mafiánci malí i velcí, nahoře i dole mafie velká i malá.

Provinční mafiosové jsou vždy nesmírně rádi, když mají ve svém okolí nějaké psychopaty, kteří jsou všem pro smích (či k pláči), leč svým chováním, myšlením a jednáním jako kdyby navěky stvrzovali poměry, v nichž se žije či vegetuje. Škoda, že se Pavel Frýbort, nemýlíme-li se, nevěnoval západočeské problematice: asi by ovšem shledal, že je to všude stejné. A Plzeň? To jistěže není žádné maloměsto. Takže i literární psychopati do něho zavítávající budou takoví nějací velkohorší. Nebo i malohroší.