literární západ

Rovněž tenhle sloupek je do určité míry pozdravením Josefu Hrubému, zdravicí směřující na onen svět, v němž již básník pobývá, neboť stojí za to připomenout, že nebožtík byl také náruživý bibliofil a vytvořil desítky bibliofilských tisků. Pravděpodobně šlo o tisky různé hodnoty a nestejnorodého provedení (málokdo je má a může mít v úplnosti k dispozici), leč autorova náklonnost k bibliofilské tvorbě ho provázela a dozajista i povzbuzovala bezmála celý život. Jak známo, náš život vezdejší není peříčko a patří k němu i rozmanité bizarní „skotačinky“, někdy ovšem diktované vysokým věkem. Proto raději nechtějme vědět, kohopak si Josef Hrubý v pětaosmdesáti letech vyvolil za „nejlepšího přítele“, leč bibliofilie jsou v tom dozajista nevinně. Možná právě tady a teď o poznání víc platí známé rčení, že kdo s kým zachází, ten jeho přičiněním i zjevně schází.

Leč honem zpět k požehnanému bibliofilství! Na pomyslném nedávném počátku tématu, o němž hodláme pojednat, byl Malý slovník bibliofila, připravený v roce 1989 předčasně zesnulým Václavem Mariou Kimákem (1950–2002). Uplynula necelá tři desetiletí a Spolek českých bibliofilů (SČB) na někdejší Kimákův ediční počin navázal chvályhodně a blahodárně. Začal vydávat edici Knihovna bibliofila a v ní jako úvodní svazek uchystal (v podobě členské neprodejné prémie SČB za léta 2014 až 2016) více než stodevadesátistránkovou publikaci Slovník bibliofila. Autoři by měli být napsáni zlatým písmem: Josef Čejka a Gustav Erhart (tato knižní prémie jistěže prošla i pečlivou odbornou revizí). Autorská koncepce, jež se nejzřetelněji zrcadlí ve slovníkovém hesláři, by se dala stručně charakterizovat coby „vše o bibliofiliích a bibliofilech a nejenom o nich“. Problematika spojená s bibliofily a bibliofiliemi je ve slovníku předkládána jako specifický fenomén knižní kultury a literární kultury v širokém slova smyslu.

To je v posuzování Čejkovy a Erhartovy slovníkové příručky jednoznačně nejpodstatnější moment a tento přístup umožňuje přistupovat k faktu literární bibliofilie i z tematického i časového nadhledu. Dalo by se říci, že heslář je na jedné straně připraven velice pečlivě, na straně druhé je i velice „pestrý“. Určitě nikoho, přesněji řečeno nikoho jen trochu zasvěcenějšího nepřekvapí ani malinko, že ve slovníku jsou hesla jako namátkou Lešehradeum, Ferdinand Scotti nebo z novějších časů Poezie mimo domov (PmD), někoho však může zarazit, že v hesláři se píše o deníku Neue Zürcher Zeitung nebo proč je tu pojem excerpce. Asi k tomu nějaké závažné důvody existují. Slovník bibliofila se zdá být bezchybný, jeho pověsti však jistěže neuškodí drobný postesk: z ruské sféry mohl být zmíněn znamenitý Almanach bibliofila – a pohříchu nejednotně jsou uváděna občanská jména tvůrců: někdy zde jsou (kromě uměleckých pseudonymů), jindy ovšem bohužel nikoli. Naopak lze s potěšením kvitovat, že ve slovníkovém hesláři nechybí ani takoví bibliologové jako Jan Thon a Josef Volf – a jistěže i mnozí další, kolikrát v dnešních dobách neprávem zapomenutí nebo opomíjení významní činitelé naší knižní kultury.

A co plzeňský bibliofil, zesnulý Josef Hrubý: jestlipak též figuruje v tomto slovníku? Nikoli, neboť v době, kdy Slovník bibliofila přišel na svět, dlel ještě Hrubý na tomto širém světě. Redakce se držela zásady, že až na nepatrné výjimky nebudou v hesláři zastoupeny osobnosti žijící, jejichž dílo doposud není uzavřeno, byť by si v leckterých případech samostatný medailon nesporně zasloužily. Nevíme, zda by se to týkalo rovněž Josefa Hrubého, dá se však předpokládat, že se ještě před svým skonem stačil s Čejkovým a Erhartovým slovníkem přinejmenším seznámit. Nepochybně ho ocenil.