literární západ

Nepatřím (bohužel?) ke kavárenským povalečům 21. století, přesto si člověk může záhy povšimnout, že přibývá kaváren a kavárniček, které jsou vybaveny – knížkami. Pravděpodobně pocházejícími z nepříliš prosperujících nebo dokonce zrušených antikvariátů, kdo ví. Někdy taková knihovýbavička může pohříchu připomínat nelákavý knižní sklad (v jednom pražském podniku jsou všechny stoly podloženy a stěny obloženy erární sbírkou předpisů či dokonce zákonů), jindy se naopak zdá, že majitelé vybírali s rozmyslem. Otázkou ovšem je, do jaké míry jsou tyto knížky v kavárnách „použitelné“: pravděpodobně jsou určeny především k bezstarostnému prolistovávání. Lze ocenit, že někdy v takových kavárenských knihovničkách vypátráme též cizojazyčné slovníky, atlasy, mapy a podobně, jakož i díla klasiků. Někdy dokonce i cizojazyčnou beletrii. Odnášet se jistěže nedají, zakoupit rovněž ne. Nevadí.

Zůstaňme však v západních Čechách. Kde všude na zmíněný úkaz tu můžeme narazit, není nám povědomo, knihovnička či kavárnička, o níž a o nichž se zmiňujeme, je však v jednom ohledu unikátní. Nalézá se ve staroslavných Radnicích (ergo buď na Radnicku, anebo na severovýchodním Plzeňsku, případně na Rokycansku), někdejším působišti věhlasného obrozence A. J. Puchmajera. Její pojmenování však nemáme v úmyslu prozrazovat: jen ať si ji zvídaví a zvědaví návštěvníci najdou sami. Zvláště když jde o kavárnu a restauraci označovanou za „múzickou“! Tak znamenitou domácí houbovou polévku jako v ní neměl pisatel tohoto sloupku ve veřejném pohostinství doposud štěstí debužírovat, chválu kuchyně však přeskočme a slova chvály adresujme v prvé řadě místní či tamější knihovničce. Knih je tu dílem požehnaně, dílem tak akorát, však v této souvislosti není divu, že se v kavárně zřejmě z osudového dopuštění potkali výtečná prozaička a literární kritik, zajímavé však je, že si našinec mohl při bližším ohledávání knihofondů zakrátko povšimnout knih Milana Kundery. Ty ovšem nepocházely z antikvariátů, poněvadž do Radnic doputovaly z daleké evropské ciziny a byly vydány – v holandštině. Neboli v nizozemštině.

No prosím! Kdo by si chtěl udělat jakýsi literární samokurs jazyka holandského, mohl by do (ne)uvedené múzické kavárny zavítat s několika svazky Kunderových próz zčásti v jeho české mateřštině, zčásti v jeho francouzské nemateřštině, a začít jejich znění srovnávat s nizozemským překladem. Přiznávám, že nikdy bych neuhodl, že jeden nizozemský překladový titul z Kunderovy tvorby ve skutečnosti znamená Ignorance, ani stopy po latině v holandském přetlumočení nebylo k nalezení, leč na druhé straně je pravdou, že v Nizozemsku si autorovu novější prózu Ignorance už přeložili (stejně jako v mnoha jiných zemích a do mnoha jiných jazyků), zatímco v českých končinách ani náhodou a k vydání se zřejmě ani neschyluje. Volání „Hanba!“ je zjevně to nejmenší a nejmírnější, co můžeme provolávat.

To však není všechno, co si v radnické múzické kavárně zaslouží ocenění. V knihovničce totiž najdeme i díla místních rodáků: nejenom cestovatele Kořenského, ale především prozaika a publicisty Petra Fingala. Do určité míry neprávem zapomenutého a opomíjeného. Fingalovy knihy arciže nenáleží k vrcholům české literatury, zrovna o Radnicích však sepsal rozsáhlou románovou kroniku, v níž vylíčil život v západních Čechách na přelomu 19. a 20. století: tím se může pochlubit málokterá lokalita srovnatelná právě s Radnicemi. Pokud tudíž někdo vlastníte některou z mnoha a mnoha Fingalových knih, neváhejte a věnujte ji noblesní radnické kavárně. Mají jich málo, nechť jich mají víc.