literární západ

Pět set let je z pohledu kosmogonického všehovšudy okamžíček pouhý, z hlediska lidské kultury a našeho myšlení jde i úctyhodné časové období. Poslední říjnovou středu (kdy už opět vládne zimní čas) uplyne pět set let ode dne, kdy – jak se to traduje a není zapotřebí meditovat, zda je to datum stoprocentně přesné – mladší augustiniánský mnich Martin Luther přibil na dveře kostela ve Wittenbergu provolání obsahující tzv. 95 tezí. Protestoval tak (se souhlasem zvláště severoněmecké vrchnosti) zejména proti mravním zlořádům v římskokatolické církvi i proti postulátu o neomylnosti papeže. Tento akt bývá považován za počátek tzv. reformace, v jehož důsledku se Evropa po mnoha náboženských válkách nadlouho rozdělila na protestantskou a katolickou, nemluvě o východních enklávách, jejichž obyvatelstvo se dlouhodobě přiklonilo k ortodoxnímu ritu. Onen den D se zpravidla označuje za Den reformace (též za Svátek či Festival reformace), slavnostně se připomíná buď neděli předtím, anebo první listopadovou neděli. Stojí za zmínku, že kupříkladu ve Slovinsku nebo v Chile jde o veřejný svátek. U nás ovšem nikoli: my si vystačíme s výročím upálením Mistra Jana z Husi.

Někdy se ale nemálo oprávněně konstatuje, že tato reformace byla až „druhá“, přičemž se o tento postoj či přístup zasloužil sám Luther, zakladatel reformovaného náboženství. Podle svého vlastního tvrzení v roce 1517 ještě neměl sebemenší povědomosti o nějakém husitství nebo o nějakém Husovi, ačkoli šlo o duchovní reformu v sousedních zemích, potlačovanou několika křížovými výpravami. Později tuto zpozdilost napravil, zasloužil se o vydávání Husových spisů v Německu a po jejich studiu prohlašoval, že on i jeho přívrženci (včetně urozených) jsou ve skutečnosti rovněž husité. Jak „první“, tak i „druhá“ reformace měly nesmírný vliv na českou literaturu a kulturu. Stačí vyslovit jediné jméno: Jan Amos Komenský. Jistěže také vznik tzv. Biblí Kralické.

Jako celoevropský či celosvětový svátek (ač pouze v některých končinách světa) se Den reformace slaví už (nebo až) od roku 1717, což je i rok, kdy ve Velké Británii vznikla první velkolóže svobodných zednářů. Vraťme se však k české literární tvorbě: v ní protestantské ideje zakotvily a uhnízdily natrvalo, byť zvláště po Bílé hoře patřily k zapovězeným a pronásledovaným. Historické myšlení navazující na etické postuláty reformace je patrné zvláště u Františka Palackého, u Tomáše G. Masaryka i u dalších osobností naší moderní společnosti. Stojí ale též u zrodu a rozvoje novodobého tuzemského protestantského písemnictví, které sice není tolik rozsáhlé jako písemnictví katolické, představuje však výraznou hodnotu i v nové české literatuře. Třebaže je, žel nastokrát, literárním dějepisectvím opomíjeno a zamlčováno. Máme-li alespoň někoho z tvůrců posledních desetiletí vyvolat jménem, pak je sepětí s protestantskou etikou více než zjevné například u zesnulého prozaika Jana Balabána stejně jako u talentovaného, byť prozatím jen slibného mladého básníka Jana Škroba. A nejsou to jediná autorská jména.

Důležité jsou však i světová arcidíla literárního protestantismu a je chvályhodné, že v předvečer Dne reformace poznovu vyšla v jindřichohradeckém nakladatelství Stefanos ve vynikajícím překladu básníka a prozaika Tomáše Míky (jeho verše známe i z Plže!) vrcholná literární památka tohoto zaměření, totiž pojednání Johna Bunyana Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího, prvně knižně (zčásti) vydaná roku 1678. První české převody tohoto pojednání, navazujícího již ve volbě žánru, totiž didaktické alegorie, na Labyrint světa a lusthauz srdce z pera Komenského, se objevily pod různými názvy již v 19. století. Na počest Dne reformace uveďme jeho závěrečné shrnutí: „Vylíčil jsem ti, čtenáři, teď svůj sen, / zkus tedy, zda může býti vyložen.“ Zkusme proto Poutníkovu cestu číst a zkusme si ji i sobě vyložit.