literární západ

Nedávno jsme tu na LZ odborně disputovali/hádali se o tom, jak správně napsat nekrolog, kolik patosu je přípustno a je-li vůbec vhodné snažit se být v takové situaci vtipný. Oleje do ohně jako vždy zručně přiléval dr. No, postižení se podle naturelu buď hádali, nebo omlouvali a nad tím vším v roli posledního spravedlivého čněla má maličkost. A teď je všechno jinak, protože já mám psát o smrti někoho blízkého, a vzhledem k tomu, jak dlouho mi na monitoru blikala jen jedna dvouřádková věta, vypadá to, že se zítra budu střídavě hádat a omlouvat.

Dnes se ke mně se zhruba dvoutýdenním zpožděním dostala velmi smutná zpráva, že ve věku nedožitých osmdesáti let zemřela spisovatelka Miloslava Ledvinová. Odešla potichu a nenápadně, přesně tak, jak žila, dalo by se říct, i když z oficiálního životopisu byste stejný dojem rozhodně nezískali.

Narodila se v Oprechticích na Domažlicku do rodiny významného sedláka. Brzy přišla o matku a jen o rok později svým způsobem i o otce, který byl za protistátní činnost poslán do jáchymovských dolů. Miloslava a její bratr Jiří zůstali v péči prarodičů a všichni se museli dívat, jak místní JZD obsazuje jejich hospodářství.

Chtěla studovat. Na gymnázium nesměla, vyučila se tedy elektromechaničkou. Nevzdala se, přihlásila se do večerní školy a skutečně se jí podařilo dostat se do denního studia. Rok před maturitou přišel do školy inspektor – shodou okolností týž člověk, který se tehdy jako ředitel základní školy ve Kdyni zasadil o to, aby nemohla studovat na gymnáziu. Poznal ji, ještě během vyučovací hodiny byla odvedena k řediteli, kde jí bylo sděleno, že musí školu okamžitě opustit.

V roce 1968 odjela na pozvání přátel do USA. Rozhodla se ale vrátit domů. O dvanáct let později ji na plzeňském nádraží zatkla policie. Podle vyšetřovacího spisu měla být chycena při pokusu o přechod státní hranice s revolverem v ruce. Trest si odseděla v opavské věznici.

Po návratu z vězení zakotvila v plzeňské škodovce, kde zůstala až do odchodu do důchodu. Krátce učila angličtinu na střední škole, ale kvůli zhoršujícímu se sluchu musela odejít. I když velmi toužila po vlastní rodině, nikdy se nevdala a neměla děti.

Osud se s ní nemazlil a ona se úplně stejně chovala ke svým čtenářům. Texty naplněné opakujícími se motivy bolesti, vzdoru, touhy po lásce a sepětí s rodnou půdou se často dostávaly na samou hranici vstřebatelnosti. Zdálo se, že více než čtenář ji zajímá možnost vypsat se ze svých traumat (např. Sethova láska, v rukopise). Na druhou stranu se jí podařilo vytvořit několik velmi silných próz. Za všechny jmenujme mou oblíbenou Noční jízdu, Víření nebo Kateřinu, knihu, za niž Ledvinová získala Čestné uznání Ceny Bohumila Polana.

Vybavuji si náš poslední telefonický rozhovor. O jejím zhoršujícím se zdraví, které jí neumožňovalo aktivně se účastnit společenského života, a o tom, že se brzy uvidíme. Mrzí mě, že se nám to už nepodařilo.