literární západ

Těžko se to dá shrnout jinak! Tenhleten právnický případ zralý k léčení, muž, jejž pro oučely tohoto sloupku pojmenujme Fischer Fischerovitch Fischerow a zkráceně Fi nebo Fi Fi, koneckonců lze zvolit také označení Fi Fi Fi, to je setsakra lhář k pohledání! Za dávných časů se říkávalo, že někdo lže jak Rudé právo, za nynějších časů by se zřejmě mělo pokaždé konstatovat, že je někdo prolhaný a lhavý nemlich jako dotyčný Fi nebo Fi Fi. Přeje-li se být raději Fi Fi Fi, poklidně si dejme námahu s dlouhým označením: lhoun jako Fi Fi Fi.

Tento onen Fi svým způsobem v těchto dnech vešel do dějin nevychovanosti, i když Jorge Luis Borges by si asi s chutí nebo s gustem přisadil a mluvil v této souvislosti rovnou o obecných dějinách hanebnosti. Posbírat a vykejhat snůšku lží (budiž, s velkou nadsázkou bychom ji mohli pokládat za kvaziliterární spor, byť šlo o ubohost na druhou, leč budiž, připusťme to) a někde s ní vyrukovat, to by se ještě dalo pochopit, jenže hentý Fi Fi svůj vylhaný textík přivěsil… za nekrolog jedné starší a vážené plzeňské spisovatelky. Chytit se za hlavu a zaúpět: Že mu není stydno!, očevidně nestačí. Nikdo přece nemá tušení, co bude následovat!

Nevím, kde se v Plzni v hojném počtu vyvěšují úmrtní oznámení, všichni pozůstalí však mohou být od nedávna v západočeské metropoli pronásledování noční můrou: že na toto místo vážného smutku přikvačí Fi čili Fi Fi Fi a pod takřečená parte začne šaškovsky přilepovat výplody své zhrzené mysli. Zabránit by mu v tom dovedl pouze on sám a on si v ničem nezabrání, poněvadž přišel na veskrze úžasnou myšlenku: zjistil, že to přece nebožtíkům nebude a nemůže vadit! Takhle by nejspíše mohl bohorovně olepit všechny hroby na plzeňském hřbitově a dozajista nejenom na plzeňském, neb Fi Fi sám rozhodl, jak víme, že to nebude na závadu ani zemřelým, ani nezemřelým. Národu hrozí, že dřív nebo později začne Fi takto autorsky exhibovat i na slovutném vyšehradském Slavíně, poněvadž podle jeho nejhlubšího přesvědčení si zaslouží místo mezi literárními velikány, nikoli ve druhé či nedejbože až třetí garnituře. Nebo že by až ve čtvrté? To už je passé, leč co Fi nestydatě provedl s památkou Miloslavy Ledvinové, to je strašlivé chucpe, příšerné chucpe, strašidelné chucpe. Ergo málo platné, rovněž on sám, Fi Fi Fi, jeho chování, myšlení a jednání je vtělené chucpe.

Sluší se však ucedit pár slov ke lžím vyprsklým ve velkovýrobě fififiovské. Když kdysi lhávalo Rudé právo, lhalo občas i tak, aby ta lež k něčemu vypadala. Zatímco dotyčný Fi Fi? Povídá se, že na každém šprochu je pravdy trochu, tady jí však není ani trochu, ani trošinku, ani trošilinku. Kupříkladu Fi tvrdí, že jeho text si kdosi jmenovaný přál otisknout. Opravdu? Houbeles, mírně řečeno. Velice mírně a slušně řečeno. Nepřál, a to ani okamžik. Další šeredná velelež se z pusy Fi Fi vytrubovala jak hlásná trouba: „Jsme tak domluveni.“ Nejsme, nebyli, nikdy nebyli a samozřejmě nebudeme, jde všehovšudy o další chucpe vycucané z prstíčků Fi Fi Fi. Konečně závěrečné, přímo zoufalé nebo zoufalecké plácnutí, dá se to pojmenovat věru všelijak, i mnohem peprněji, leč vše stojí psáno na Literárním Západě, zní: „Dal mi k tomu souhlas.“ Pochopitelně mu ho nikdo nedal. Ani náhodou. Ani náznakem. Nikdy inkriminovaná osoba o ničem takovém s Fi nemluvilo, nic takového se s Fi neprojednávalo. Jediné, co lze podotknout, jest: A basta Fi dli.

Co s tím? Občas Fi Fi Fi ztratí poslední zbytky soudnosti a dožaduje se tzv. chlapského řešení. Kvůli věkovému rozdílu se nepodaří napráskat mu na holou ani veřejně, ani neveřejně. Nezbývá než velelživého klučinu Fi Fi alespoň pomyslně vykrákat za uši. Zato pořádně a raději nikoli v blízkosti smutečních oznámení. Hned by na nich žaloval, že za ušima sice nemá, za uši však dostal. Chucpe Fi.