literární západ

Sotva Jáchym Topol na základě rozhodnutí erudované ministerské komise obdržel Státní cenu za literaturu, jeho první nebo skoro první spisovatelská cesta směřovala do Berouna, kde měl literární čtení a besedu se čtenáři v tamějším Kulturním a informačním centru. Pozván byl především ve spojitosti s jeho novým románem Citlivý člověk, za nějž získal zmíněný vrcholný kulturní vavřín – a podobné čtení a setkání absolvoval již ve větším počtu českých a moravských měst. Mimochodem nezbývá než podotknout, že do Plzně během tohoto roku s největší pravděpodobností pozván nebyl a tudíž do ní nezavítal, stejně jako do nějakého jiného západočeského nebo severozápadočeského města. Ruku na srdce: kdo by ho také pozval? Plzeňští literární radní (jak jinak máme tomuto ošemetnému spolku říkat?) pějí servilní ódy na „autory“ jako Tomáš Magnusek a troufáme si mít za to, že pokud vůbec Topola znají, nečetli nejspíše nic nebo velice málo z jeho díla, překládaného v mnoha zemích. A pokud četli, nejspíše pranic nepochopili. Nemějte jim to však za zlé, neboť víme a vězme, že blahoslavenými možná budou právě ti chudí duchem.

Zajímavé je, že Jáchym Topol se ještě dnes, několik desetiletí po společenských změnách z listopadu a prosince 1989, pořád se stejným zápalem hlásí k takřečeným „androšům“ a též on sám se soustavně označuje za „androše“, ačkoli zlatá éra literárního uměleckého undergroundu nikoli snad skončila, leč proměnila se velice výrazně. Stejně jako celá česká společnost, byť pouze v něčem. Zdaleka ne všichni si ale podobný mravní a tvůrčí protestní postoj dokázali po tolika letech dílem smysluplně zachovat, dílem ho živě inovovat zejména v souvislosti s mnoha neblahými metamorfózami kapitalistického ergo konzumního establishmentu. Stojí rovněž za zmínku, že k největším kritikům Topolova románu se nedávno přiřadil nikoli nějaký jeho letitý estetický protiběžec nebo mluvčí jiné literární generace, nýbrž někdejší český prezident a jeho projevy mu píšící ex-hradní poskokové.

Na Citlivého člověka se tudíž před nějakým časem snažil až upoceně nakydat věchet špíny kupodivu člověk, který literatuře a kumštu dozajista nerozumí ani co by za nehet vešlo, ačkoli si nejspíše (pospolu se svými ex-poradci) v rozrušení pyšné mysli všichni tito lidé velkopansky domnívají, že kultuře dokonce i rozumějí – stejně jako opravdu, ale opravdu úplně všemu. Tohleto směšné vystoupení se ale po bývalém politikovi z Moskvy určitě nežádalo, o něj musel být požádán někým tuze potřebným z domova. Někomu se však pan Ex zavděčit určitě chtěl a ještě víc se zavděčit potřeboval. Zároveň ovšem platí, že tenhleten ex-prezidentův vzteklý výpad namířený proti jedné z nejhodnotnějších knih, které u nás v posledních letech vyšly, a o to víc proti jejímu autorovi, jejž zahrnul osobními urážkami a pomluvami, nakonec vyzněl jako sice zcela bezduchá, přece jenom však docela účinná a samozřejmě i neplacená reklama. Podezřívat Topola z toho, že by kul s bejvalým pánem Pražského hradu pikle, by se zřejmě dalo jedině na nějaké televizní estrádě, kde škvár se nevkusně snoubí se škvárem.

Ze svým způsobem až obdivuhodně přirozeného a nikterak nekašírovaného Topolova setkání se čtenáři však vyplynula zdánlivá maličkost, která sice není zvlášť důležitá, nicméně charakterizuje roztříštěnost současného českého literárního života. To když kupříkladu líčil svůj rozhovor s jednou básnířkou – a přiznal, že o ní nikdy neslyšel. Básnířka sice vydala nejednu sbírku, nedávno získala prestižní Drážďanskou cenu lyriky, dlouhá léta působí v redakci renomovaného literárního časopisu – přesto představovala v Topolových očích typického homini novus. Zdá se, že „androši“ více než čtvrt století čtou jen jiné „androše“ a znají se jen s „androši“. Dá se to pochopit, jenže písemnictví české je už dlouho „někde jinde“. Měli bychom o něm vědět víc – a teď honem sáhnout po Citlivém člověku.