literární západ

To je úleva, dokonce úleva k nezaplacení, k tomu úleva předvánoční, konečně se nepotýkat a nepoměřovat s provinčními taškařicemi na téma, kdo je nejnejnejvětším přítelem nebohého nebožtíka, zvláště když to nejnejnejnejnej narůstá takovou měrou, že každičký projev užaslého údivu je zakrátko považován za projev nenávisti, byť zhola nevysvětlitelný a nezdůvodnitelný. Ponechme však maniodepresivní plzeňské histrióny stranou a věnujme se něčemu nesrovnatelně příjemnějšímu a rozumnějšímu, byť jsme o celé záležitosti prozatím informováni v podstatě pouze z nedávné agenturní zprávy. Díkybohu podrobné a nemálo výstižné.

Nuže, dovídáme se, že již v předvečer oslav 17. listopadu – poprvé v dějinách Plzně! – hejtman Josef Bernard udělil a posléze v Měšťanské besedě předal Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje. Z některých současně probíhajících pražských akcí bylo možné nabýt dojmu, že se odehrávají v režii bývalých estébáků a jejich současných nohsledů a kumpánů, zatímco v Plzni se jakoby v protikladu k tomu vyzdvihly opravdu občanské a opravdu odvážné postoje. Nikoli náhodou akci moderovala Lída Rakušanová, někdejší kmenová reportérka Svobodné Evropy, podíleli se na ní dlouholetý politický vězeň Petr Uhl a taktéž Petra Procházková, jedna z našich nejodvážnějších a rovněž „nejobčanštějších“ soudobých novinářek. Ostatně také literátka, autorka několika beletristických knížek. V této souvislosti je záhodno i zapotřebí připomenout slova hejtmanova, podle něhož pětice nyní v Plzni vyznamenaných statečných lidí nepatří k těm, kdo jsou známí nebo slavní, ale že „o to víc si zaslouží naši pozornost“. Podotkněme ještě. že na přední straně plakety je portrét Jana Palacha. A dožít se toho František Juřička, snad by se na něj nezapomnělo.

Nejprve povězme, že Čestnou plaketu obdržel také Vladimír Líbal, píšící výtvarník a zkušený kulturní činitel, jemuž polistopadová plzeňská kultura vděčí za mnohé. Blahopřejeme mu – a další gratulace nechť je určena plzeňské rodačce a vlastence, žel i dlouhodobé exulantce Jiřině Fuchsové, další novopečené nositelce zmíněné Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje. Z našeho pohledu jistěže nejenom odvážné občance, nýbrž i obětavé a iniciativní bytosti: kupříkladu v Los Angeles v rámci krajanských aktivit spoluzaložila Klub československé kultury a po roce 1989 v Plzni neúměrnou energii věnovala vybudování Památníku zahraničních Čechů. Navíc také osobité básnířce, ačkoli řadu roků (odchod či spíše útěk z členské země Varšavské smlouvy zvolila již zkraje šedesátých let minulého století) pochopitelně spjaté povýtce s naším literárním exilem.

Za občanskou a odvážnou vlasteneckou činnost by se mělo Jiřině Fuchsové nepochybně udělit vícero metálů. Problémem však je, že je málo známá a že o ní nejsou k dispozici spolehlivé informace. Na Wikipedii jsou údaje o autorce neúplné a zastaralé, což není divu: o jedné její knížce tu čteme, že vznikala od roku 1943 neboli nejspíše od prvního okamžiku básnířčina života – no ejhle! Položme si však otázku a pracně hledejme odpověď, zda nějaká knížka Fuchsové vyšla po roce 1989 v Plzni: vyšla, nebo nevyšla? Nebo po roce 2000? Domníváme se, že nikoli, možná se mýlíme, přesněji řečeno: kéž bychom se mýlili! Stejně ale můžeme vyrukovat s kacířským požadavkem: plaketa je plaketa, všechna čest, co kdyby však plzeňské hejtmanství přispělo pár korunkami českými na vydání sbírky básní naší laureátky? Připouštíme, že literatura je chudičká partie, tudíž se k ní všichni u pramene obracejí zády. Nebo to kompenzují štědrým rozdáváním všelijakých Uměleckých cen a podobných medajlí nevalné hodnoty. Literární tvorba žel obvykle ostrouhá. V nejlepším případě skoro ostrouhá.